VA - Černý přízrak - Kapitola 9 - Srandičky, srandičky

 

10.4.2021 23:15

Dimitrij

Když jsem se ráno probudil, přivítalo mě jasné a ostré slunce. Znovu jsem zavřel oči a promítal si v mysli sen, který se mi zdál.

Byl o dívce s dlouhými hnědými kudrnatými vlasy. Stála k němu bokem nebo zády, nemohl jí pohlédnout do očí, neboť se pokaždé odvrátila, ale i tak věděl, kdo to byl.

Jen tu barvu očí neznal. Jaké asi jsou? Modré, zelené, hnědé? Nebo snad fialové či šedé?

Měla na sobě bílé šaty, ve kterých vypadala jako něčí nevěsta. Vánek se jí otáčel okolo sukní, což jí dodávalo mystičtější vzhled.

A stejně tak vůbec nepromluvila, neřekla jediné slovo. Takže si ani nedokázal představit její hlas.

Když jsem ji vzal za ruku, najednou zešedla a zprůhledněla, a v další vteřině už jsem jí hleděl do očí.

Samozřejmě. Byla to Rose. To jsem věděl. Ale jak byla šedá a průhledná, nemohl jsem vidět barvu jejích očí. A přitom bych tolik chtěl.

Znovu jsem otevřel oči a tentokrát vstal. Přemítal jsem, co se to se mnou dějě. Jak nade mnou může mít takovou moc žena, kterou jsem vlastně ani ve skutečnosti nepotkal, nedržel za ruku, vlastně nic s ní neměl? To se mi nikdy nestalo.

Rozhodl jsem se napsat Ivanovi. Doufal jsem, že nepaří na nějakém mejdanu a Igor s Gregorem s ním nemají tolik práce. Několikrát mi říkali, že nejlépe umravnit ho dokážu já.

I přes velký časový posun mi k mému překvapení Ivan odepsal téměř hned: Tady dobry. Duch se nikde nevyskytuje. A Carolina je dračice.

Kdo je sakra Carolina?

Nekdo, kdo je dobrej v posteli.

Ivane, něco jsi mi slibil!

Nemohl jsem prece dovolit, aby mi ji sbalil někdo jinej.

!!!!

Na to mi Ivan už neodepsal.

„Já se z něj zblázním,“ zamumlal jsem si pro sebe a oblékl se. Dnes jsem měl v plánu rodině trochu vypomoci – nasekat dříví nebo něco opravit. Určitě to bude potřeba. Zezdola jsem uslyšel hlahol a při pohledu na mobil jsem zjistil, že už je skoro poledne. Šikovný mobil se sám přenastavil.

Sešel jsem dolů a hned si to ke mně namířily moje sestry, aby mě znovu objaly. Nadšení z mé návštěvy je stále neopouštělo a nezastíraly své zklamání z toho, že se mohu zdržet jen pár dnů. Nejraději by byly, kdybych tady už napopřád zůstal. Nebo aspoň jezdil častěji.

„Holky, nechte Dimku nasnídat,“ napomenula je matka. Usadil jsem se ke stolu, kde Soňa a Karolína zaujaly místa vedle mě. Viktoria se zakabonila, ale pak si sedla naproti.

O chvíli později se do jídelny přišourala babička a poručila Karolíně, která zrovna dosnidala, rychleji než my ostatní: „Uvolni místo staré dámě.“

Karolína poslechla, znala ráznou povahu své babičky. Ta zaujala místo po mé pravici a sjela mě tím svým vědoucím pohledem. Na chvilku mi zatrnulo, když pak promluvila: „Ach jo, Dimitriji Belikove, do čeho ses zase namočil?“

„Nevím, o čem mluvíš,“ řekl jsem.

„Víš to moc dobře,“ odsekla mi a začala se rýpat ve své snídani.

Babička byla proslulá tím, že věděla snad úplně všechno. Jako malí jsme před ní nikdy nic neutajili, a vlastně ani teď. Mohla něco vědět o Roze?

„Máš snad nějaký průšvih, Dimko, o kterém nevíme?“ zeptala se ihned Soňa.

„Ne, nemám.“

Babička tiše něco nesrozumitelného zamumlala, ale žádnou další připomínku nevyslovila nahlas. Snažil jsem se předstírat, že o nic nejde, ale jestliže usilovala o to, aby mi nasadila brouka do hlavy, tak se jí to povedlo. A po snídani jsem se i přes máminy protesty pustil do stípání dříví. Matka se pustila do vaření oběda – měl být boršč, který jsem měl nejraději. Karolína se Soňou odešly někam do města, Viky je o nějakou dobu později následovala, a kolem mě celou dobu co jsem pracoval kroužil můj synovec Pavel a snažil se mě přemluvit k souboji, až skončím s prací. Rád jsem mu vyhověl a za chvíli už se zahradou rozléhal jeho smích. Všiml jsem si babičky, která nás pozorovala oknem, ale jakmile se naše pohledy setkaly, zatáhla záclonu a odešla. To moje neblahé tušení ještě posílilo, ale přesně v tu chvíli mě opět rozptýlil synovec Pavel, když po mně hodil sněhovou kouli, která jen těsně minula můj obličej.

K obědu se vrátily z města všedchny sestry společně. Když máma nalévala boršc a podávala mi talíř, zeptala se: „A co Ivan, jak se má?“

„Ále,“ povzdechl jsem si. „Pořád stejně. S ničím si nedělá starosti a nahání holky, kde jen může.“

„To zní, jako by se od školy vůbec nezměnil.“

„Ani trochu,“ přikývl jsem s úsměvem. I přes všechny peripetie byl Ivan stále můj nejlepší kamarád a já jsem ho měl rád. Jen kdyby konečně uvažoval trochu dospěleji.

„Strejdo, a ty máš holku?“

„Kdepak, Pavle, nemám.“

„Ale ale, Dimko,“ zvedla prst moje nejstarší sestra Karolína, „máš už nejvyšší čas! Však už ti táhne na třicet!“

„No dovol! Do třicítky mám ještě několik let čas!“

„A pak ti potáhne na čtyřicet...“

„Dovol, ségra, abych ti připomněl, že ty jsi starší!“

„Galantnost sama,“ odfrkla si.

„Děcka,“ utnula nás matka. „Co kdybyste přestali dělat blbosti? Jste přece už dospělí. Raději mi pomozte s nádobím.“

„Jistě.“

Po obědě jsem se rozhodl, že se půjdu na chvíli projít. Byl jsem zvědavý, co všechno se tady změnilo za dobu, co jsem byl pryč.

Došel jsem až na náměstí ke kostelu. Tam jsem se na chvíli zastavil a užíval si atmosféru. Zauvažoval jsem, že zavolám Ivanovi, ale v tu chvíli jsem zaslechl známý hlas, jak volá mé jméno. Otočil jsem se a hleděl do usměvavých tváří mých o několik let starších přátel, manželů Morojky Oksany a dhampíra Marka. S Markem jsme si podali ruce a s Oksanou jsme se objali.

„Teda, Dimko, tobě to tak sluší,“ šveholila Oksana rusky. „Hodně jsi zmužněl.“

Poděkoval jsem a zeptal se, co je u nich nového. Oksana se rozzářila jako vánoční stromeček a okamžitě mi sdělila informaci, že si z dhampýrského a morojského dětského domova adoptovali dva sourozence – starší dhampýrskou holčičku Katyu a mladšího morojského chlapečka Samuela. Měl jsem radost s nimi a ihned jsem jim gratuloval. Již jsem z minulosti věděl, že ti dva si velice přejí děti, ale bohuýel je nemohou mít. A teď se jim konečně přání splnilo. Jestli si někdo zasloužil tento druh štěstí, byli to právě oni dva.