Jak Popelka (ne)slavila Vánoce - Kapitola 6

 

0:48, 31.1.2021

1.2.2021

Hříšný čas pro to zveřejnit povídku na internetu, vlastně být vůbec vzhůru. Ale když se vám nechce spát... První povídka napsaná roku 2021. 

Dny do plesu se blížily mílovými kroky. Macecha s dcerou se vydaly rozhazovat peníze do města a Popelce opět nandaly spoustu práce, než odjely.

Popelka se pokusila utišit hlad kouskem chleba, který dostala od těch dvou mužů. Nebyl již úplně měkký, ale Popelka jedla častěji mnohem tvrdší. Byla vděčná za každý kousek jídla. Ony jí nechávaly jen velmi málo zbytků. Například dnes – dva okoralé plátky sýra a trochu kukuřice, mrkve a hrachu. Dohromady to bylo jen pár lžiček. Víc toho dávaly zvířatům, která byla podle nich užitečnější než jedna služebná, ale stejně si ji pořád nechávaly.

Kdo by pak na statku pracoval, že...

V kurníku měla pečlivě uschované i tři zlaťáky. Prozatím nevěděla, co s nimi bude dělat, ale musela je schovat, protože jakmile by je macecha zmerčila, sebrala by jí je a utratila za něco naprosto nepotřebného. Třeba za tisící šaty nebo miliontý šperk. Oblečení i různých tretek měly obě dámy nepočítaně, a přesto stále nakupovaly další.

S takovou bude statek brzy na mizině, pomyslela si Popelka. Už tak na tom nejsme dobře a ty dvě si to vůbec neuvědomují. Vůbec to neulehčují, jenom pořád utrácí.

Popelka se podívala na vyhublou kozu a její kůzle, které se nedávno narodilo. Obě zvířata ji sledovala smutným pohledem. Popelka jim darovala zbytek svého chleba. Kozy vděčně zamečely.

Následně šla Popelka vybrat vajíčka od slepic. Těm se dařilo o něco lépe, přesto bylo vajec dnes poskrovnu.

„Holky, představte si, že by si Isabelly někdo na plese všiml,“ vykládala slepicím. „Někdo bohatý. Pak by se vdala, odstěhovala by se i s matkou pryč a rozhazovala manželovy peníze. Samozřejmě by prodaly statek, aby se na nás už nemusely dívat, a třeba by se tu usídlil někdo, s kým by nám bylo lépe.“

Slepice ji sledovaly bystrýma očkama a vypadalo to, že ji poslouchají.

֍֎

A už tady byl den plesu. Popelka musela ráno pracovat u zvířat. A pak samozřejmě musela pomoci těm dvěma s oblékáním. Povykovaly na ni jedna přes druhou, Popelka poletovala po macešině pokoji, kde se chystaly. Témeř nestíhala. V jednu chvíli chtěla jedna z nich zavázat korzet, pak druhá chtěla podat šperky, a do toho Popelka nažehlovala pentle, záhyby na šatech, a do toho ještě obě dámy česala.

Obě měly krásné šaty. Macecha smaragdově zelené s výšivkami v jiných odstínech zelené, ale byly nádherně vidět.

Isabella měla červené šaty s obrovskou nadýchanou sukní, že se skoro nevešla do dveří.

Obvykle by v tuto dobu byla klasická slavnost pro měšťany, ale letos to bylo spojeno i plesem, na který bylo pozváno i hodně významných šlechticů. Bylo vyhlášeno, že si princ vybere nevěstu.

Macecha s Isabellou zůstaly touto informací, která se k nim donesla, jako opařené, a pak se začaly radovat.

Popelka si myslela svoje. Bylo jí jasné, že princi vyberou nevěstu z vysokých kruhů, a nebo přinejmenším někoho obrovsky bohatého. Isabella se nemohla šlechtickým dcerám rovnat. Nebo spíše jejich majetku. Penež už ženy neměly tolik jako dříve, protože nesmyslně rozhazovaly.

Ale i přesto se jí na mysl vkradla myšlenka, jaké by to bylo, kdyby se i ona mohla vypravit na královský ples do paláce. Jaké by to bylo mít na sobě krásné šaty a zatančit si s nějakým sympatickým mužem.

Zatímco přemýšlela nad svým životem, musela jít zapřáhnout. Dnes je výjimečně měla vézt ona, neboť služby vozky si někdo objednal dříve než ony. Samozřejmě to zkoušely i jinde, jenže nikdo jiný už nemohl. Machecha kvůli tomu dost zuřila. Odnesla to dřevěná soška, se kterou ve vzteku třískla, a Popelka to samozřejmě odnesla spoustou práce.

„Jak to bude vypadat, když tam my, vážené bohaté statkářky, přijedeme samy?“

Kdybyste byly tak vážené a bohaté, pomyslela si Popelka, tak byste si mohly dovolit služebnictvo a smysluplné věci. Pořád rozhazujete peníze jenom za šaty a šperky a budiž, i za jídlo. Ale co třeba opravy? Zvenku budovy vypadají, že se každou chvilku rozpadnou. Za života mého otce to tu vypadalo úplně jinak.

Nakonec se macecha s velkou nelibostí rozhodla, že je odveze nevlastní dcera. Někde vyštrachala obrovský kabát s kapucí – no, kabát... - spíš plášť, taková kápě s kapucou, a rozhodla se, že si ho Popelka vezme na cestu na sebe. Prý aby jim nedělala ostudu svým zjevem.

„A nemysli si, že se někam půjdeš bavit,“ zavrčela na ni macecha. „Kočár smíme nechat v zámecké zahradě. A ty pak půjdeš pracovat do stájí do města, už jsem ti to domluvila. A tam zůstaneš, než bude čas jet zpátky. Je ti to jasný?“ Na poslední větu dala velký důraz.

„Ano, paní,“ souhlasila Popelka.

„Popelnice!“ ozvalo se zaječení a vytrhlo ji tak z myšlenek. „Dávej pozor!“

„Promiňte, paní,“ odvětila Popelka a oblékla si kápi, kterou jí machecha podávala. Ta ji sjela pohrdavým pohledem a nechala si pomoct nastoupit do kočáru. Stejně tak Isabella. Obě v ruce svíraly barevně ladící vějíře.

Popelka také nastoupila a pobídla koně do kroku.

֍֎

Popelka a dvě ženy už dávno odjely, když přes dvorek přeběhla myš a namířila si to do kurníku. A pak se z něj chviličku linula světlá záře, než myška vyběhla ven. Zevnitř se ozývalo kvokání udivených slepic. Poté myška zamířila také pryč ze statku, ale než vůbec stihla doběhnout k brance, rozplynulaa se v záři bílých jisker.