Jak Popelka (ne)slavila Vánoce - Kapitola 5

  

První povídka roku 2021., ale napsaná ještě loni

Zveřejněno 31.1.2021 v 0:46 hodin

Popelka nevěřícně zírala za dvěma muži na koních, kteří zmizeli stejně rychle jako se objevili, a kteří jí jen tak dali kousek chleba a tči zlaťáky. „Co to mělo být?“ ptala se sama sebe. Ale byla pravda, že hlad měla. Už dva dny neměla v puse jediné sousto.

„Děkuji,“ zašeptala nakonec, i když už byla dávno sama. Zkřehlými prsty si vzala kus chleba a zakousla se. Nesnědla ovšem všechno najednou, věděla, že se jí ještě trocha jídla bude hodit později.

Do hodiny byla hotová s prací a pomalu se vydala směrem k domu. Zlaťáky si strčila do kapsy sukně a doufala, že je neztratí nebo na ně nejdejbůh nepřijde macecha. Hned by jí je sebrala a utratila za nějakou zbytečnost.

Byla vyčerpaná, ale nakonec přece jen k domu došla. Otevřela dveře a nesla koš s prádlem do kuchyně, kde ho měla vyžehlit. V kuchyni potkala starého vozku. Macecha s nevlastní sestrou si ho najímaly vždy když měly jet do města. Jinak pracoval ve stájích ve městě, kde si občas bohatí měšťané pronajímali zvířata na zábavu.

„Dobrý den, slečno,“ pozdravil Popelku a zamračil se, když uviděl, jak se klepe. Věděl o tom, jak s Popelkou zachízejí, ale nemohl si dovolit nic říct, jinak by přišel o tento příjem, a Popelka věděla, že si to kvůli vážně nemocné manželce nemůže dovolit, i když pracoval ještě na jiném místě. Většinu platů si nechávali bohatí majitelé stájí a zaměstnancům, kteří většinou byli z chudších poměrů, nechávali jen malou almužnu. Vlastně spolu tyto dvě práce souvisely – poskytování služeb vozky a stájník.

„Dobrý den,“ oplatila mu pozdrav Popelka a opatrně položila koš na židli, kterou vozka odsunul od stolu.

Ze skříně vytáhla žehlicí prkno a žehličku. Prkno si rozložila, žehličku připravila a dala se do práce. „Proč neodejdete, slečno?“ zeptal se jí tiše vozka.

„Nemám kam jinam jít,“ zašeptala tiše a smutně Popelka. A v duchu dodala: Nejsem si jistá, jestli by to někde jinde bylo lepší.

„Takhle vás utýrají, slečno. A to by váš otec přece nechtěl. Ani vaše maminka.“

Vozka totiž do domu za prací chodil ještě v době, kdy žil její otec. Maminku sice nepoznala, ale otec o ní vždy přede všemi mluvil jako o laskavé ženě. I před služebnictvem. Teď už tu na práci nezbyl nikdo kromě Popelky a občas vozky.

„Nemáte nic na práci?“ ozvalo se ode dvěří protivné štěknutí.

Vozka se poslušně vypařil, aby odvezl kočár do města a Popelka pokračovala v žehlení.

„Proč já tě tady vůbec živim?“ pokračovala macecha. „Jsi k ničemu, zbytečně nám zabíráš místo.“

„A kdo by tu pracoval?“ odsekla Popelka.

„A navíc drzá. Za to nedostaneš navečeřet.“

V odpověď Popelce zakručelo v žaludku. Macecha se zašklebila a odvlnila se pryč. Popelce vhrkly do očí slzy. Nechtěla udělat maceše radost a ukázat jí je.

Možná měl ale vozka pravdu. Možná by se jí mohlo podařit najít službu někde jinde. Mohla by se možná vozky zeptat, až se tu příště objeví. Možná měl pravdu. Možná je na čase odejít.

֍֎

Popelka zrovna zametala zasněžený dvůr, když na něj vlej muž na koni. Popelka přestala zametat a prohlédla si ho. Měl na sobě královský úbor. Co tady chce? Nebyl to ani jeden z těch dvou, co potkala u rybníka. Tenhle byl starší a měl šedý knírek.

„Dobrý den, slečno,“ pozdravil.

„Dobrý den,“ šeptla Popelka na oplátku.

„Rád bych -“

„Popelnice!“ ozvalo se zaječení a z okna se vynořila rozcuchaná hlava nevlastní sestry. „Nemysli si, že tě nevidím! Proč nepracuješ?“

„No, já -“

„Dobrý den, madam,“ přerušil její výlev muž.

„Jsem královský posel a byl jsem zmocněn Jeho Veličenstvem, abych pozval všechny dámy ze zdejšího domu na královský ples.“

To už vystrčila hlavu z okna i macecha. „Vydržte, pane, hned budeme dole.“ Obě zmizely, ale Popelka ještě stačila zaslechnout. „Uprav se trochu.“

Za chviličku už obě přiběhly na dvůr. „Jak jsem již řekl, byl jsem zmocněn Jeho Veličenstvem, abych pozval všechny dámy ze zdejšího domu na královský ples, který se bude konat příští týden v pátek. Na něm si náš mladý princ vybere nevěstu.“

„Jsme velice potěšeny a pozvání přijímáme,“ šveholila macecha s úsměvem.

„Výborně, paní -“

„Van Luykasová,“ skočila mu do řeči machecha. „Paní Henrika van Luykasová. A toto je moje dcera Isabella Beatha.“

Posel jí podal pozvánku: „Tady, prosím, madam.“

„Pozvánka pro nás dvě. Výborně. Moc děkuji!“ švěholila macecha ostošest a s oslnivým úsměvem na tváři.

Popelka si všimla, že se posel podíval jejím směrem. Asi si myslel, že i ona je jedna z dcer ženy stojící před ním. Nicméně nijak více se o to dále nestarala, zasalutoval, nasedl na koně a odjel.