Vampýrská akademie - The Christmas Carol - Kapitola 4

Dopsala jsem tuto kapitolu teprve teď :-D

K Ježíškovi :-D

Když Rose otevřela oči, zrovna se rozednívalo. A ona věděla, co má udělat. Vstala z postele a začala se chvatně oblékat. V kuchyni neměla nic pořádného k jídlu ani pití, jen dva měsíc prošlé jogurty a tři rozpité láhve alkoholu. Ty sebrala a vylila je do záchodu. Prázdné flašky pak skončily v koši na chodbě.

Pak se jala hledat klíčky od auta. Myslela ai, že je má v kabelce, ale nakonec je našla úplně jinde. Teď se tím nechtěla zabývat, a proto se už ničím kromě vypití pár loků vody z kohoutku nezdržovala, vyběhla před dům a nasedla do svého auta.

Chtěla jet do města a něco koupit. Jeden speciální dárek pro Lissu, aby jí ukázala, že nabídku na smír myslí naprosto vážně.

Strážci u brány ji bez problémů pustili dál. Jak Rose jela, najednou si všimla, že se to všude okolo ní podivně leskne.

Sníh.

Přes noc nasněžilo. Rose si toho ráno ve spěchu vůbec nevšimla. Jak se rozednívalo na lidský den a slunce se opíralo do sněhu, ten se leskl stále více a Rose musela mhouřit oči.

Ale být na slunci... Rose vždycky říkala, že rozvrh vampýrů je stupidní. Sama raději dodržovala lidský režim. Stejně jako Lissa. I ta ráda trávila čas na slunci, i když díky tomu, že je Morojka, je na slunce trochu citlivější.

Než Rose dojela na místo, kam chtěla, slunce už vesele svítilo. Zaparkovala a rychle si to namířila do obchodu s dětskými věcmi. Tam pro Lissina chlapečka vybrala modré dupačky. Pak rychle oběhla i další obchody, aby pro každého vybrala nějakou drobnost.

Všechno stihla akorát. Když vycházela z obchoďáku, hlásili, že ukončují zkrácenou otevírací dobu.

Rose se spokojená vracela na královský dvůr, a až tehdy, když parkovala, ji přepadly obavy, co asi kamarádi řeknou. Přijmou ji?

Teď už ale nemohla a ni nechtěla udělat krok zpět. Neza cenu toho, co viděla. Za ztrátu Lissina dítěte.

Rozhodla se, že se převlékne, než půjde za Lissou. Vzala si na sebe svoje oblíbené džíny a černobílé tence pruhované tričko, které dostala právě od Lissy ty poslední Vánoce, které trávily spolu. Pak už Rosin život naplnila jen žal a sebelítost nad zrátou milovaného muže.

Ale s tím je teď konec. Zvlášt potom, co viděla v budoucnosti. Nevěděla to. Nevěděla, že přežil. Byla tam. A on nedýchal. Viděla smutný výraz lékaře. Potřásla hlavou, aby děsivý obraz minulosti vyhnala z hlavy, a popadla balíček pro Lissu.

Předtím si ale na něco vzpomněla. Poklekla vedle postele a vytáhla fotografii, kterou tam včera mrskla, a vrátila ji zpátky na stolek. Pak otevřela horní šuplík, ve kterém ležela malá sametová krabička... A v ní prsten. Rose na něj chvíli hleděla, a pak to udělala. Stáhla si z prstů prsteny očarované éterem, a místo nich si vzala ten z krabičky.

Za půl minuty už zvonila u jejích dveří. Uslyšela kroky a pak se dveře otevřely. Hleděla do Lissiny unavené tváře.

„Ahoj, Liss,“ pozdravila ji tiše.

„Rose,“ odpověděla Lissa. „Zrovna jsem se za tebou chystala.“

„No, tak jsem tě předběhla,“ pokusila se o úsměv Rose.

Lissa jí uvolnila cestu. Rose vešla, Lissa zavřela a společně vešly do obýváku, kde se spolu usadily na gauč. Rose těkala očima všude okolo a čekala, že se zjeví Christian.

„Christian není doma,“ řekla Lissa, která přesně odhadla, na co Rose myslí. „Něco zařizuje.“

„Liss, já...“ zakoktala se Rose. Nevěděla, jak má začít. Pak ale zvolila jen prosté: „Omlouvám se. Chovala jsem se hrozně.“

Mlčely, dokud jí Lissa nepoložila ruku na rameno a na tváři se jí objevil úsměv. Ledy se prolomily. Pláč střídal smích, ten střídala vážnost a omluvy, aby nakonec následovalo pochopení.

„Rose, co najednou taková změna?“ ptala se Lissa.

Rose sklopila oči. Nevěděla, co má říct. Kdyby Lisse vyprávěla o tom, co se dělo v noci, nejspíš by to nepochopila. Ne teď. „Jednou ti to řeknu,“ slíbila Rose. „Ale teď si otevři dárek.“

Lissa, která se usmívala, šťastná, že má zpět svou nejlepší kamarádku, rozbalila dupačky. Dojaly ji tak, že znovu Rose objala a šeptala poděkování.

„Rose,“ odtáhla se od ní Lissa po chvíli. „Musím ti říct ještě něco.“ Sjela pohledem na její prsten.

„O Dimitrijovi?“

„Ano.“

„Já už to vím, Liss.“

„Vážně?“

Lissa najednou strnula.

„Co je, Liss? Co se děje?“ ptala se Rose.

„Asi už je to tady,“ řekla Lissa trochu vyděšeně.

„Jsi si jistá? Není ještě čas?“

„Jsem si jistá.“

„Tak to není na co čekat. Musíme do nemocnice.“

❤ ❤ ❤ ❤ ❤

Všechno se seběhlo velmi rychle. Doktoři sebrali Lissu a zmizeli s ní pryč. Rose s ní nesměla, a tak rýzovala po chodbě sem a tam. Samozřejmě ihned zavolala Christianovi, který se nejdříve divil, proč mu najednou zrovna ona tekefonuje, ale jakmile mu vysvětlila situaci, ihned přislíbil svůj brzký příchod.

Zatím tu však nebyl a Rose byla čím dál víc nervóznější. Zdálo se jí, že to trvá příliš dlouho.

Když se konečně ozval rychlý dusot, Rose vzhlédla, ale nebyl to Christian, s jehož očima se setkala.

Tedy, samozřejzdě zde byl taky.

Ale Dimitrij...

Vypadal jako tehdy, před několika lety. Ty jeho oči...

„Co se stalo?“ přerušil tu chvilku Christian.

„Lissa začala předčasně rodit,“ odpověděla Rose.

„Vždyť je ještě skoro měsíc čas!“

„Neboj se. Zvládnou to. Oba.“

Christian na ni chvíli překvapeně zíral, překvapen jejími slovy. Za poslední dobu od ní nic takového neslyšel.

Christian odpochodoval na druhou stranu chodby, kde stál automat na různé nápoje, a praštil do něj. Rose obrátila zrak zpátky k Dimitrijovi. Pořád ji sledoval těma svýma hnědýma očima a vypadal... nejistě.

A Rose udělala, po čem její srdce toužilo. Vrhla se mu do náruče a rozplakala se. On ji jenom držel. Nevěděla, jak dlouho trvalo, než ze sebe dostala otázku: „Kde jsi celou dobu byl?“

„Byl jsem hodně daleko. V nemocici. Byl jsem v kómatu. Probudil jsem se teprve před pěti týdny.“

„Ale... Já myslela, že...“ koktala Rose.

„Už jsem tady,“ uklidňoval ji Dimitrij. „A už nikam nepůjdu.“

Stáli tam ještě několik minut, než je přerušil zvuk otevírajících se dveří. Rose se otočila a zjistila, že Christian upírá svůj zrak na vozík, který právě vyjel ze sálu.

„Gratuluju vám,“ řekl mu doktor. „Máte krásného syna, pane Ozero.“

„Bude v pořádku?“ chtěl vědět Christian.

„Pár dní si bude muset pobýt v inkubátoru, ale ano, bude v pořádku,“ řekl doktor.

„A Lissa?“

„Bude v pořádku také.“

„Díkybohu,“ vydechl Christian a pak se zeptal: „Můžu jít s vámi?“

„Jistě,“ odpověděl doktor. Oni dva se šourali za Moroji. Dimitrij ji držel kolem pasu. A Rose cítila, že už bude všechno dobré.