Vampýrská akademie - The Christmas Carol - Kapitola 3

 

Dopsala jsem tuto kapitolu teprve teď :-D

Rose se převalovala v posteli, ne a ne usnout. Už skoro dvě hodiny. Tak dlouho to bylo od návštěvy druhého ducha a ten další se ještě neukázal.

Otočila se na levý bok.

Otočila se na pravý bok.

Převalila se na záda.

Skopla peřinu z postele.

Zavřela oči a říkala si, na co tady vlastně ještě čeká.

Najednou ji ale probralo narůžovělé světlo.

A je to tady, pomyslela si a posadila se na posteli. Téměř okamžitě spatřila postavu na stejném místě, jako předchozí dvě.

„Ahoj, Rose,“ pozdravila ji postava.

„Ty jsi ten třetí duch, že ano?“ zeptala se Rose tiše.

„Ano. Já jsem Duch budoucích Vánoc.“

Postava si odkryla kápi a odhalila svou tvář. Vypadala jako starší žena kolem šedesáti let, vlasy se jí stříbřitě třpytily. „Jsi připravena?“

Mám snad jinou možnost? Pomyslela si Rose, vzala ducha za ruku a nechala se vést.

❤ ❤ ❤ ❤ ❤

„Kde to jsme?“ zeptala se Rose, když otevřela oči a zjistila, že se nenachází v bytě ani v parku, vlastně vůbec nikde na známém místě. Byly totiž v jakémsi zářícím tunelu a všude okolo byly dveře – samé dveře. „Proč je tady tolik dveří?“

„Budoucnost není jako minulost nebo současnost. Tvaruje se a mění podle rozhodnutí, která uděláš.“

Rose se rozhlížela. Kolik tu těch dveří je? Tisíc? Deset tisíc? Milión? Nekonečno?

„Bude to hrozné, to co uvidím?“

„Pokud jde o tuto chvíli, pokusíme se najít tu nejpravděpodobnější variantu.“

Chvíli se vznášely mezi dveřmi, pluly mezi nimi a vypadalo to, že se paní duch na něco soustředí. Po chvíli se konečně zastavily před jedněmi dveřmi. I přestože byla Rose zase průhledná, stejně jako duch vedle ní, téměř okamžitě pocítila zimu.

„Je mi zima,“ oznámila.

„Tato budoucnost začíná chladným rozhodnutím,“ řekl duch, zatímco natahoval ruku, aby otevřel dveře. „Potom, co se Lissa rozhodla, že ti chce dát ještě jednu šanci, přišla za tebou, aby si s tebou promluvila. Ty jsi ji ale odmítla a hodně jste se pohádaly.“

Pak se otevřely dveře a Rose vkročila do své budoucnosti.

❤ ❤ ❤ ❤ ❤

Otevřela oči. Objevily se před branou hřbitova na královském dvoře.

„Co děláme zrovna tady?“ zeptala se Rose.

„Bež dál,“ pobídl ji duch. A Rose šla. Duch se jí táhl za patami a nemluvil, nikam ji nenavigoval. Ale Rose jakoby sama znala cestu. Její průhledné nohy ji donesly až k oddělení, kde byly nové hroby. Kousek dál zahlédla u jednoho z nich stát postavu. Byla to ona sama. Přiblížila se a zůstala šokovaně stát, když spatřila jméno na náhrobku:

James Oliver Ozera-Dragomir

*24.12.2020 - †24.12.2020

Šokovaně se otočila na ducha: „To není pravda, že ne?“

Duch mlčel. „Tak je to pravda? Lissa přišla o dítě?“

„Doufám, že jsi spokojená,“ ozval se další hlas nově příchozí osoby.

„Christiane,“ vydechla průhledná Rose.

Rose z masa a kostí se otočila čelem k Christianovi, křivě se usmála a řekla: „Nechápu, o čem mluvíš. To byla Lissina vina, že to nedokázala udělat pořádně.“

Christian jí dal facku.

„Co si to dovoluješ?“ vykřikla Rose a držela se za tvář.

„Co ty si vůbec dovoluješ chodit k hrobu mého syna! Kvůli tobě umřel, ty sobecká náno!“

„Kvůli mě ne, cukrouši. Udělali jste si ho vy dva.“

„Vypadni a už se tady nikdy neukazuj!“ křičel Christian.

„Fajn, jak chceš,“ pokrčila rameny Rose. „Ale stejně nechápu, proč tak hysterčíš kvůli miminu. Můžeš si přece udělat další.“ A odcházela.

Christian za ní zakřičel: „Kvůli tobě už Lissa děti mít nemůže!“

Rose z masa a kostí se ani neotočila a kráčela pryč. Zato průhledná Rose se za ní rozběhla a dostihla jí až u hřbitovní brány. „Co se to s tebou stalo?“ ptala se jí. „Jak ti může být jedno, že tvoje nejlepší kamarádka přišla o dítě?“

Jí samotné už to dávno jedno nebylo. Chtěla se změnit. Nechtěla, aby to takhle dopadlo.

Jenže ji čekal ještě jeden šok. Neviděla ho hned. Jak se snažila hučet do svého druhého já, všimla si ho až ve chvíli, kdy do něj její druhé já vrazilo, řeklo: „Uhni!“ A pokračovalo dál. Kdyby Rose byla reálná, tak by do něj nejspíš vrazila, takhle jím jen prošla a šokovaně zůstala stát.

„Rozo, vrať se!“ volal za ní.

Reálná Rose se neotočila a šla dál, vůbec si ho nešímala.

„Já jsem tady!“ vyjekla průhledná Rose. „Jsem tady!“

Náhle ji ale začala pohlcovat záře. „Nechci pryč! Chci zůstat tady! Jsem tady!“

Pak se ale mrknutím oka ocitla sama ve své ložnici. Duch byl pryč, druhá Rose byla pryč, on byl pryč. A Rose musela najít způsob, jak získat zpět všechno to a všechny ty, co ztratila a co nyní chtěla získat zpět.