VA - Černý přízrak - Kapitola 6 - Úvahy

Dimitrij

Skoro jsem nespal, stále jsem měl v hlavě přízrak té nešťastné dívky. Dragomirové o ní určitě museli vědět. Pověsti tedy nelhaly. V zahradách se tu potuluje jakýsi duch. Jsem snad kromě Dragomirů jediný, kdo ho viděl? Nikdo jiný z nyní přítomných zatím nic neříkal. Byli jsme tu sice jen dva dny, ale mě se podařilo na ni pokaždé natrefit. Proč by tedy nemohl i nikdo jiný? Asi jen málo lidí (já), by si to nechalo pro sebe.

Protože půlnoc – morojské poledne – je pro náš druh ta nejrušnější doba.

Možná ji ale někdo viděl, neudržel jazyk za zuby a Dragimorové si pak ty lidi povolali, aby si pojistili, že se ven nedostane nic dalšího. Ale nekdo tomu evidentně unikl – a mluvil.

Rozhodl jsem se, že pokud budu mít zase chvíli, půjdu do zahrad znovu. Sám jsem nevěděl proč, ale něco mě k té záhadě táhlo, ač jsem předtím legendě nevěřil. Názor jsem změnil docela rychle. Po prvním pohledu do dívčiných očí. Jakou asi měly dřívě barvu? přistihl jsem se při pro mě naprosto neobvyklé myšlence. Hned jsem se v duchu pokáral. Ženské mě přece nezajímají. Nejdůležitější je pro mě práce a rodina. Pravidelně jim do Ruska posílám peníze, aby se moje sestry, babička, mamka a synovec měli dobře. Chci pro ně jen to nejlepší. A je pravda, že jsem je už dlouho neviděl.

Ale v duchu jsem se těšil, jak je znovu po několika letech obejmu. Dostal jsem od Ivana dovolenou příkazem. Nerad jsem od něj odjížděl, ale při pomyšlení na rodinu... Navíc, Ivan mohl ten týden zůstat tady v sídle, a spolu s ním i několik dalších hostů. Ne každý má to štěstí, že má fungující rodinu a dobré přátele, jako je Ivan, ačkoli by mohl být trochu zodpovědnější. Někdy mi ta jeho všetečná povaha lezla na nervy. A také ty jeho mejdany. Nejednou se stalo, že i přes mou kontrolu unikl a já ho pak někde našel opilého. Na jeho obranu – není to zase tak často. Ale – když se napije, je to vážně něco. Jako tenkrát, když jsme byli na banketu u Drozdovů, a on skončil opilý v jejich památeční kašně na nádvoří. Od té doby se na něj nedívali zrovna přívětivě.

Doufal jsem, že během mé nepřítomnosti se neodehraje nic podobného. Snad ho Igor s Gregorem dobře ohlídají. Budu s nimi muset hodit řeč, než odjedu.

Rozhodl jsem se, že se půjdu projít. Igor šel cvičit do jedné z posiloven pro hosty a Gregor s Ivanem odjeli do města, kde chtěl Ivan doladit dárek pro budoucí novomažele.

Mě nadělil volno. Uvažoval jsem, že bych si také šel zacvičit. Vstal jsem a začal dávat dohromady potřebné věci. Jak jsem se tak ochomýtal po pokoji, oknem jsem zahlédl dva lidi. Byla to princezna Dragomirová a nějaký strážce. Byl to jeden z těch, kteří nás vítali. Zajímalo by mě, jak se tak mladý strážce dokázal vypracovat na místo u tak významné rodiny.

Zadíval jsem se na ně pozorněji. Princezna gestikulovala směrem, kterým se nacházel labyrint. Tušil jsem, že půjde o onu dívku.

Vyšel jsem z pokoje a už za chvíli jsem stál za rohem, odkud jsem mohl dobře slyšet jejich rozhovor.

„Eddie...“

„Klid, Liss. Od té doby už jste tu přece pořádali slacnost několikrát a byla pokaždé rozumná. Neukazovala by se přece před někým cizím jen tak.“

„Ale někdo něco vidět musel. Jinak by se to vůbec nedostalo ven. Nikdy.“ Ozval se princeznin povzdech a pak: „Já vím, Eddie. Ale bude tu tolik lidí... Někdo se může jít projít do zahrady, zatoulat se do labyrintu a -“

„Klid, Liss. Samozřejmě tu budou postavení strážci. Sám to ohlídám.“

„Děkuju.“

„Ty bys měla být co nejvíc v klidu a zbytečně se nestresovat. Kvůli malému.“

„Ano, já vím.“

„Rose by ti určitě řekla to samé co já.“

„A navíc by přidala i pár sarkastických připomínek.“

Rose?

Slyšel jsem, jak se oba zasmáli a pak jsem uslyšel kroky. Rychle jsem se odlepil od zdi, aby to nevypadalo tak nápadně, a taky jsem vykročil.

Vzápětí jsme se setkali. Přesněji řečeno jsme do sebe málem vrazili.

„Omlouvám se,“ řekl jsem a zeptal se: „Jste v pořádku?“

„Ano jsem,“ odpověděla princezna. „Copak tady děláte? Proč nejste se svým svěřencem?“

„Ivan odjel s druhým strážcem do města, Vaše Výsosti,“ odpověděl jsem. „Neodolal jsem, abych se nešel projít. Je tady opravdu moc nádherně.“

„Děkuji,“ řekla princezna, ale neusmála se. „Už musím jít.“

Strážce mě sjel pohledem, pátravým. Zřejmě přemýšlel, zda jsem něco slyšel, případně kolik. Pohled jsem mu oplatil a snažil se tvářit, jakože nic.

„Na shledanou,“ zamračila se princezna.

„Na shledanou,“ odpověděl jsem, a princezna se strážcem mi zmizely z očí. Její pohled mi ale napověděl, že má obavy, zda jsem něco slyšel.

Byl jsem dobrý ve skrývání emocí, ale jakmile opravdu zmizeli, musel jsem si sednout. Ta dívka je princeznina strážkyně Rose.