VA - Černý přízrak - Kapitola 7 - Zásnubní ples aneb. tak trochu kontroverzní rodinka

 

Dimitrij

Když jsem přišel do pokoje, Ivan tam ještě nebyl. Dobalil jsem si tašku a vyrazil do tělocvičny. A také jsem stále přemýšlel nad tím rozhovorem, co jsem před chvílí vyslechl. Rozhodl jsem se, že se vyplížím ven a pokusím se s přízrakem zase setkat. Ovšem bylo mi jasné, že nyní budou zahradu hlídat ještě více, s blížícím se začátkem zásnubního plesu. Svatba měla následovat přesně za týden. Takto rychle to udělali kvůli miminku.

Snad nebude moc nápadné, když se během slavnosti vypařím. Ples totiž začínal už za pár hodin. Takže jsem měl v plánu, že si tak dvě hodinky zacvičím, a pak si na těch pár zbývajících půjdu lehnout.

A jak jsem řekl, tak jsem i udělal. V tělocvičně, kam jsem přišel, už bylo pár cvičících strážců. Igor ale mezi nimi nebyl. Buď byl v jiné tělocvičně, a nebo jsme se minuli.

Nejdřív jsem se protáhl, pak šel na běhací pás a nakonec si zaposiloval s činkami. Osprchoval jsem se. Zabralo mi to akorát ty plánované dvě hodinky.

Příjemně unavený jsem se vrátil na pokoj, kde už seděl Ivan.

„Kde jsi byl?“ zeptal se.

„Zacvičit si. Kdy ses vrátil?“

„Před chvílí.“

„Byl jsi na krmení?“

Ivan protočil oči: „Samozřejmě že byl.“

„Kde jsi nechal Gregora?“

„Naposledy jsem ho viděl někde tam. A než zase začneš o tom, jak je nezodpovědné, že utíkám svým strážcům, chci ti připomenout, kde jsme a že je tady naprosto bezpečno.“

„Dobře,“ přikývl jsem odevzdaně. Položil jsem tašku ke dveřím do koupelny a posadil se na postel.

„Měl by sis lehnout,“ radil mi Ivan.

„Chystám se k tomu,“ odpověděl jsem.

„Fajn. Tak lehni.“

„Nejsem pes.“

Za pár minut už jsem spal. Zdálo se mi o dívce s dlouhými hnědými vlasy a tmavýma nádhernýma očima plnýma smutku.

Najenou se mnou někdo zatřepal. „Vstávej, je čas.“

Rozlepil jsem oči: „Už?“

Ivan už byl převlečený do obleku. Vstal jsem a rychle se převlékl do své nejlepší strážcovské uniformy a učesal se.

Trochu se mi rozbušilo srdce kvůli tomu, co se chystám udělat. Chtěl jsem navštívit Černý přízrak – Rose. Táhlo mě to k ní. Chtěl jsem zjistit, co se jí stalo. Šlo by jí nějak pomoci? Najít klid nebo tak něco?

Vyšli jsme na chodbu, kde už postávali Igor s Gregorem. Vyměnil jsem si s nimi výmluvný pohled. Všichni tři jsme doufali, že to Ivan nijak nepřežene. Ten asi vycítil, na co myslíme, protože se na nás ušklíbl a zeptal se: „Copak?“ Odpovědí mu byl vražedný pohled tří párů dhampýrských očí.

Cestou do hlavního sálu se k nám připojilo několik dalších Morojů se svými strážci. Iva se zapojil do družného rozhovoru s jedním Morojem z rodu Tarusů.

Před hlavním sálem stál postarší Moroj, který měl za úkol ohlašovat hosty. Všichni jsme se úhledně seřadili. Ivan byl na řadě jako druhý. Stoupl si na špičky a přes skupinku před námi se pokoušel nakouknout do sálu. Lehce jsem ho šťouchl.

„Lady Iveris Vodová a lord Tobias Voda,“ ohlásil Moroj mladou Morojku a postaršího Moroje, asi otce. Vydali se po schodech dolů do sálu, a jejich strážci se jako jejich stíny plížili za nimi. Taktéž ohlásil Ivana a my jsme šli za ním. Ve vteřině nás obklopil ruch spousty hovorů a tiše hrající hudby, která dokreslovala příjemnou atmosféru. My tři strážci jsme se rozptýlili. Igor zůstal s Ivanem, Gregor se zůstal pohybovat v blízkosti vchodu a já se přemístil na druhý konec sálu, odkud jsem mohl všechno a všechny sledovat. Stoupl jsem si do stínu velké exotické palmy.

Jednu ruku jsem držel volně podél těla a druhou se položil na kůl vykukující z pouzdra. Bylo osm hodin našeho dne a lidské noci. Doufal jsem, že se mi podaří vyklouznout ze sálu včas.

Postupně přicházeli ještě další hosté, až nakonec trubači slavnostně zatroubili, a Moroj ohlásil: „Lady Jillian Dragomirová.“ Mladá lady byla při příchodu do sálu podrobena spoustě pohledů. Když se zjistilo, že princezna Lissa není poslední Dragomirová, byl z toho docela velký skandál. I když už od onoho odhalení uplynula nějaká doba, Jillino jméno ještě pořád dokázalo rozvířit emoce, zvlášť u bohatých Morojů, kteří si zakládali na svém královském původu. Její matka totiž kdysi pracovala jako striptérka, a právě v jednom klubu se s Ericem Dragomirem seznámili.

Na posledním schodu lady lehce klopýtla, ale její strážce jí pomohl znovu získat rovnováhu. Byl to ten, se kterým se její starší sestra bavila v zahradě.

Ozvalo se ještě jedno zatroubení a pak Moroj zvolal: „Její Výsost princezna Vasilisa Sabina Rhea Dragomirová a lord Chrstian Ozera.“

Jméno lorda Ozery bylo taktéž kontroverzní. Jeho rodiče Moira a Lucas Ozerovi se sami dobrovolně proměnili ve Strigoje a později chtěli proměnit i svého syna. Jen díky své tetě Nataše Ozerové, sestře jeho otce, byl Christian naživu. Bránila ho sama svým tělem. Tak přišla ke svým jizvám na tváři.

Snoubenci pomalu scházeli po schodech. Zaslechl jsem obdivné komentáře na princezniny šaty.

Ani její jméno však nebylo zcela bez poskvrnky. Ovládala totiž nejvzácnější živel a při autonehodě přivedla svoji strážkyni Rose ze světa mrtvých zpět mezi živé.

Zastavili se přibližně v polovině schodů, a princezna s úsměvem řekla: „Všem vám děkujeme, že jste přišli. Jsme moc rádi, že jste si udělali čas v tento pro nás významný den. Doufáme, že se zde v našem domě budete dobře bavit.“

Všichni hosté poslušně zatleskali, a hned potom spustila hudba. Princezna se svým snoubencem došli doprostřed sálu a započali ples tradičním waltzem.

Posléze se parket zaplnil. Vydal jsem se na obchůzku sálu. Uviděl jsem Ivana, jak tančí s nějakou černovlasou dívkou v červených šatech a s velkými vnady. Ďábel v ženském vydání.

Můj zrak padl i na Igora, který na ně koukal taktéž. Naše pohled se setkali a my na sebe kývli. Poté jsem se rozhlédl, ale Gregora jsem nikde neviděl, ať jsem se rozhlížel sebevíc. Nikde nebyl. To bylo divné. Byl to velký silný chlap, nedal se přehlédnout. A navíc, na mizení byl vždycky Ivan. No nic, vyřeším to později.

Čtyři hodiny do půlnoci uplynuly jako voda. Chvíli předtím, než jsem odešel ze sálu, jsem zahlédl Gregora. Zamířil jsem k němu.

„Kde jsi byl?“ vybafl jsem na něj.

Podíval se na mě a něco zabručel. Nerozuměl jsem mu a tázavě jsem pozvedl obočí.

„Udělalo se mi špatně,“ řekl.

„Aha,“ na to já.

„Co ti je do toho?“ rozčílil se. „Ty se taky nikomu s ničím nesvěřuješ,“ dodal mnohem tišeji, málem jsem ho neslyšel.

„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se s údivem.

„Nech mě na pokoji,“ odsekl mi. „Pojďme radši pracovat.“ A zamířil pryč.

Zůstal jsem překvapeně stát. Takhle jsem ho neznal. Potřásl jsem hlavou. Promluvím si s ním později. Nyní jsem měl jiné starosti. Musel jsem se dostat do zahrady a promluvit si s Rose. A také – hned po skončení plesu jsem měl odjet za rodinou. Konečně po několika letech!

Taky jsem se dal do pohybu, ale šel jsem jiným směrem. Ven ze sálu. Snažil jsem se dělaj jakoby nic, když jsem mířil směrem k zahradě. Potkal jsem několik strážců. Vždy jsme na sebe kývli, nikdo z nás nepromluvil. Asi si mysleli, že jsem tu třeba na výpomoc nebo tak, protože mi nikdo z nich nezabránil ve vstupu do zahrady. A taky možná proto, že jsem pro jistotu šel na opačný konec zahrady. Je to sice delší cesta, ale nebude to vypadat tak nápadně.

Více strážců bude až u labyrintu.

Ovšem sotva jsem měl labyrint na dohled, pocítil jsem známý chlad. Najednou mě něco pevně chytilo za zápěstí. Instinktivně jsem se ohnal, ale v tomto případě to bylo zbytečné, neboť mladá dívka vznášející se pár centimentrů nad trávou byla nehmotná. Pocit toho, že mě někdo drží za zápěstí téměř okamžitě zmizel.

„Rose,“ vydechl jsem. „Rose Hathawayová.“ Nechápal jsem, jak mi to nemohlo dojít dřív. Jak jsem ji nemohl nepoznat?

Probodla mě pohledem a přikývla. Otevřela pusu, ale žádná slova z ní nevyšla. Otočila se kolem své osy a vyčkávavě se na mě zadívala. Pokrčil jsem rameny. Nepochopil jsem, co chce. Přiblížila se ke mně a ukázala na kůl zavěšený na mém opasku. Následně prosebně sepnula ruce.

„Promiň, ale nerozumím ti,“ řekl jsem.

Ukázala směrem k labyrintu a pak na prstech naznačila dvojku. Zamračil jsem se, nevěděl jsem, co mi chce říct.

„Je někdo v labyrintu?“ zeptal jsem se.

Nejdřív zakývala hlavou, že ano, a pak, že ne.

„Tak ano nebo ne?“

Zakroutila hlavou, že ne, a ukázala směrem k sídlu. Následně ukázala trojku. Než jsem stačil říct něco dalšího, přerušil nás zvuk kroků. Rychle jsem se schoval za blízké keře a Rose se vypařila.

Zahlédl jsem, že nově příchozí je strážce. Chvíli postával na místě, a pak pokračoval o kus dál. Bušilo mi srdce, ale naštěstí si mě nevšiml. Pro jistotu jsem ještě pár minut počkal, než jsem vylezl zpoza keřů a oklepal ze sebe špínu. Cestou zpět k sídlu jsem přemýšlel nad tím, co se mi Rose asi snažila říct.