VA - Černý přízrak - Kapitola 8 - Cesta za rodinou

 

Narozeninová kapitola. Ode dneška už mi není náct :-D

Dimitrij

Stál jsem na letišti a čekal, až mě zavolají na můj let. Měl jsem letět do Moskvy, pak do Omsku a odtud pak dále pokračovat autem do Baji. Bude to dlouhá a náročná cesta. Snad se mi podaří v letadle usnout.

Před odjezdem jsem samozřejmě rozdal instrukce: „Ivane, ne abys tu vyváděl nějaký nepředloženosti. Víš že se všechno dozvím.“

Ivan je protočil oči, levou rukou objal kolem ramen Gregora, pravou Igora, a řekl: „Neboj, budu tak svatej, že jeptiškám budu připadat jako Pánbůh.“

„Neboj, ohlídáme ho,“ ubezpečil mě Igor. Gregor neřekl nic. „Gregorem, můžeme si promluvit?“

„Měl bys jet, jinak ti to uletí,“ řekl ale on. Mou otázku ignoroval. Setřásl Ivanovu ruku ze svého ramene.

„Má pravdu,“ přisvědčili oba kluci. Gregor vzal mou tašku a vypochodoval z pokoje.

„Nevíte někdo, co mu je?“ zeptal jsem se. Odpovědí mi bylo dvojí synchronizované pokrčení ramen a Igorova věta: „Takhle zamlklej je už od tý doby, co jsme sem přijeli.“

„Možná měl jet na dovolenou spíše on,“ řekl jsem.

„Máš pravdu, možná se mu stýrská po rodině. Ale co – může přece odjet až přijedeš ty,“ na to Igor.

„Nebo potřebuje sex,“ přisadil si Ivan. „Kdy jste ho vlastně naposledy viděli s holkou?“

S Igorem jsme tuto připomínku raději ponechali bez jakékoli odpovědi a všichni tři jsme raději vyrazili za Gregorem, aby nečekal dlouho a pak nebyl ještě více nevrlý.

Jakmile jsme ale vyšli z pokoje, naproti nám se objevil zamračený Moroj. „Odjíždíte?“ zeptal se jízlivě.

„Pouze já, pane,“ oidpověděl jsem. „Jedu za rodinou.“

„No jo, to zas nikdo nemá žádný starosti,“ zabručel on a zmizel nám z dohledu.

„Kdo to byl?“ zeptal se Ivan nahlas.

„Abe Mazur.“ řekl jsem.

„Ten Abe Mazur?“ vyjekl Ivan a nakoukl do chodby, kudy Moroj zmizel.

„Znáš snad nějakýho jinýho?“

„Pojďte,“ pobídl nás Igor.

Gregor už čekal u auta a mračil se na nás: „No kde jste?“

„Promiň,“ omluvil jsem se. „Už můžeme jet.“

Nastoupil jsem a společně s Gregorem jsme vyjeli. Všiml jsem si, jak pevně svírá volant a zatíná zuby. Nadechl jsem se, ale on mě předběhl: „Ať chceš cokoliv, nic ti neřeknu. Je to moje soukromá věc.“

Rozhodl jsem se toho tedy prozatím nechat. Třeba na to, co ho trápí, přijdu, až se zase vrátím. Nyní se budu radovat z toho, že zase po dlouhé době uvidím svou rodinu – starší sestry Karolínu a Soňu, mladší sestru Viktorii, matku Olenu, babičku Jevu a Pavla, Karolínina syna. Narodil se, když jí bylo šestnáct.

Z myšlenek mě vytrhlo volání mého letu. Zvedl jsem se, a po krátkém zaváhání jsem se vydal směrem k letadlu. Sotva letadlo vzlétlo, usnul jsem. Zdálo se mi o Rose, jak mě volá k sobě.

֍֎

Ivan

Na letiště s Dimitrijem odjel pouze Gregor. A já se rozhodl, že si zajdu k dárcům. Igor šel samozřejmě se mnou. Upřímně, někdy jsem sám nemohl uvěřit tomu, jak se chovám, ale nemohl si pomoct. Prostě to bylo silnější než já.

A i teď, když jsem mířil k dárcům a těšil se, až uvidím Carolinu, velice sexy Morojku, se kterou jsem se seznámil na plese. Doufal jsem, že si spolu něco užijeme. „Ivan Zeklos,“ nahlásil jsem postarší Morojce, která seděla u stolku u dveří místnosti, kde bylo pár dárců, kteří měli být k dispozici nám hostům.

Sjela mě pohledem, i Igora stojícího za mnou, načež se zahleděla do nějakých lejster a řekla: „Ano, mám vás tady. Kóje číslo osm.“ A dál si nás nevšímala. Vešel jsem do dveří a hledal osmičku.

„Bezva,“ zamručel jsem pochvalně, když jsem zjistil, kdo je můj dárce – pěkná mladá holka. Když mě uviděla, rozzářily se jí oči. Už se těšila na endorfiny.

„Ahoj,“ pozdravila nadšeně. „Dneska jsi můj první.“

Přiblížil jsem se k ní a laškovně se zeptal: „A v jakém smyslu, krásná slečno?“

Tváře jí zrudly. Na nic jsem nečekal, přisedl jsem si k ní, odhrnul jí vlasy z krku a zakousl se. Spokojeně vzdychla. Ucítil jsem její ruce, jak mi tlačí hlavu ke krku. Chtěla, abych sál víc. „Jěště,“ mručela, ale já se odtrhl. Měla úplně zamlžené oči. „Přijdeš zase?“ zeptala se.

„Neboj, zlato, určitě,“ odpověděl jsem a otřel si ubrouskem ústa a tesáky, načež jsem zamířil zpátky za Igorem, ale pak jsem si všiml, že na mě z protější kóje zamávala Caroline. Zapomněl jsem na Igora a zamířil za ní.

֍֎

Dimitrij

Uplynulo spoustu hodin, skoro celý den, a já konečně vjížděl do Baji. Projížděl jsem známými ulicemi a nedokázal jsem potlačit úsměv. Nadšené chvění v hrudi mě skoro nutilo šlápnout na plyn, ale nakonec jsem to neudělal. Nejenže by to bylo nezodpovědné, ale věděl jsem, že bych za to dostal vynadáno od babičky, která věděla o každém šustnutí nejen v Baje, ale i mnohem dál.jak to dělala, bylo a stále je pro všechny záhadou. Nicméně, vše vždy věděla.

Napadlo mě, jestli ví i o Rose. Mohl bych se jí zeptat.

A už to tu bylo. Zaparkoval jsem před domem, vytáhl z kufru auta svou tašku a vydal jsem se ke dveřím. Ani jsem nestačil zazvonit, když se dveře otevřely a do náruče se mi vrhla moje nejmladší sestra Viktorie.

„Dimko, tak ráda tě vidím!“ halekala rusky. „Babička říkala, že brzy přijedeš, ale rozhodně jsem nečekala, že to bude už za hodinu! A jak dlouho se zdržíš?“

„Pár dnů,“ odpověděl jsem.

„Tak pojď dovnitř, všichni už na tebe čekáme!“

Sebrala mi tašku a vmžiku zmizela ve dveřích ze kterých se na mě vmžiku vyhrnul synovec, kterého jsem málem ani nepoznal.

֍֎

Ivan

Probudil mě dotek tesáků na krku a lehké kousnutí. Spokojeně jsem zamručel a přitáhl jsem si nahé ženské tělo blíž k sobě. „Včera to byla nádhera,“ zašeptal mi do ucha ženský hlas. „Máš tak slaďoučkou krev.“

Otevřel jsem oči a hleděl do těch Carolininých. V očích jí plály roztomilé plamínky a ústa měla nezvykle rudá, sváděla mě k polibku, což jsem hned udělal. Vyměnili jsme si vášnivého francouzáka. „Mohli bychom si to někdy zopakovat,“ navrhl jsem, což jsem nedělal často.

„Nemyslím si,“ odpověděla ona, vylezla z postele a začala se oblékat. Natáhl jsem se a šáhnul jí na zadek. Ruku mi odstrčila a sjela mě pohledem: „Víš přece, že jsem ti včera večer říkala, že nechci žádný závazky a tys tvrdil, že to máš taky tak.“

„Naprosto správně,“ na to já.

Když odcházela z pokoje, ohlédla se. Dotkla se svých rtů, na kterých stále bylo trochu mé krve, a pak krev z prstu slízla. „Možná se ale ještě uvidíme, brouku.“ Když to říkala, už se neusmívala.

A co se týče těch komentářů, zatím by stačily tak dva, tři. Samozřejmě ale musím mít další kapitolu nejdříve napsanou. Teď jsem nějakou dobu nic nepsala, nějak mi to nešlo, byly starosti se školou a tak... Docela mi odlehlo, že to tý budovy už nemusím, aspoň na nějakou dobu (maturitu ještě pořád nemám). Začala jsem teda chodit na brigádu. S novou činností přišla i nová inspirace, takže jsem se do psaní opět pustila. Zatím nemůžu zaručit pravidelné intervaly co se vydávání povídek píše, sna dto půjde časem :-D