Chytil mě za ruku a já se málem začala vznášet blahem. Milovala jsem chvíle, kdy jsme byli jen spolu, sami. S Talbottem mi bylo vždycky dobře. Nemluvili jsme, jen jsme si oba vychutnávali atmosféru vyplněnou láskou a příjemným napětím. Tušila jsem, k čemu se Talbott chystá, už několik týdnů mi to naznačoval. Ale jelikož jsem ho znala velmi dobře, věděla jsem, že má občas problémy projevit emoce. Ale netlačila jsem na něj. Znala jsem jeho životní příběh – jeho rodiče zavraždili, když byl ještě kluk, a jiné příbuzné už neměl – proto se bál sblížit se s kýmkoli dalším. Trvalo mi dlouho, než jsem prolomila jeho ochranné zdi a nahlédla do jeho nitra. A pustila ho do svého, chápal, jak mic mi chyběl můj bratr Jacob.chápal, čím jsem si procházela – kvůli bratrovi mě hodně lidí neměo rádo. To naštěstí časem polevilo, ale i tak jsem si s tím užila svoje.
Podívala jsem se na Talbotta a zjistila, že se usmívá. Milovala jsem, když se usmíval. Nedělal to moc často. Z takových momentů jsem pak dokázala čerpat radost hodně dlouho.
Ucítila jsem, jak se jeho ruka lehce dotkla mé. Usmála jsem se, opřela si hlavu o jeho rameno a nechala ho, ať vezmě mou ruku do své. Nepochybovala jsem, že se už brzy vysloví. Ta jeho ostýchavost byla někdy docela roztomilá.
„Ehm..“ odkašlal si najednou. „Chtěl bych ti něco -“
Dál se však už nedostal, neboť ho přerušil příchod našich přátel Penny, její sestry Beatrice, Barnabyho a Eileen, která se mu líbila a ještě jí to neřekl. A on se líbil jí, ale ještě mu to neřekla. Byli roztomilí. Upřímně, ale ani u nás s Talbottem to nešlo tak pomalu. Než si to řeknou, uplyne asi ještě dlouhý čas.
„Prokristapána, to nás nemůžete nechat chvíli o samotě?“ zahudral nespokojeně Talbott, načež dostal od Barnabyho pořádnou herdu do zad.
Já se jen shovívavě usmála a ujistila se, že mám v kapse mikiny pořád tu fotografii, kterou jsem dnes dostala. Copak na to Talbott asi řekne?
Barnaby odtáhl Talbotta pryč ode mě a já jsem se okamžitě dostala do obležení dívek.
„Už je ti líp, Lily?“ starala se Eileen, kterou jsem ze všech přítomných znala nejdéle. Přátelily jsme se už od dětství.
„Ano, je,“ odpověděla jsem. Lépe mi sice bylo, ale pořád ještě to nebylo ono. A tak to asi bude ještě nějakou dobu. Zašilhala jsem po Talbottovi.
„Ale no tak,“ zašveholila Penny. „Barnaby ti ho zase vrátí.“
Zašklebila jsem se na ni. Bylo mi jasné, že nyní nemáme s Talbottem šanci utéct, abychom byli zase sami. Budu mu to tedy muset oznámit někdy později. Předpokládala jsem, že po mém oznámení nenechá na sebe ona otázka dlouho čekat.
Podívala jsem se na Eileen a zjistila, že opět zírá na Barnabyho.
„Jestli chceš, zmíním se mu,“ nabídla jsem jí.
Než ale stihla tradičně odmítnout, řekla Beatrice: „Lidi, konec kecání. Zrychlete, jinak začnou bez nás.“
Chystali jsme se totiž na oslavu narozenin mé kamarádky Chiary. Už dlouho jsem měla podezření, že mezi ní a mým bratrem něco je. Ty jiskry, co mezi nima létaly, by viděl i slepý. Ovšem obávala jsem se, co řeknou rodiče, jestli se nakonec mezi Chiarou a Jacobem rozvine vztah. Nebyli zrovna fanoušci vlvkodlaků, což Chiara je. Svoje přátelství s ní jsem před nimi ještě obhájila, ale určitě by nebyli nadšení, kdyby najednou měli vlkodlaka v rodině. Ale s bojovnými povahami mého bratra a potenciální švagrové jsem hádala, že by si to dokázali vybojovat, kdyby na jejich vztah přece jen došlo.
Zahloubaná do našich rodinných vztahů jsem nechala holky klevetit o nadcházejícím večírku a ohlédla se na Talbotta. Šli s Barnabym pár metrů za námi. Jeho pohled se střetl s mým. Vyměnili jsme si pohled. Krátký, nenápadný. Stejně jako úplně první den v Bradavicích, kdy jsme stáli ve skupince dalších prváků před moudrým kloboukem, který nás měl zařadit do kolejí.
A zatímco jsme na sebe zírali, na mysli mi vytanula ještě jiná osoba – obrýlená dívka, která měla neustále nos v knihách. Srdce se mi při vzpomínce na ni nešťastně sevřelo a do očí mi vhrkly slzy. Ano, i po letech mě vzpomínky na ni dokázaly rozplakat.
A v ten moment se všechno pokazilo.
Odvracela jsem se od Talbotta, aby mě neviděl plakat. Ale i přes nastupující pláč jsem si stačila všimnout tmavého stínu, který se mihnul za kluky.
„AVADA KEDAVRA!“
O ROK POZDĚJI
Lily
Prudce jsem se posadila na posteli. Zjistila jsem, že pláču. Otřela jsem si slzy z tváře. Už zase se mi o tom zdálo. Po pár minutách jsem se odkázala vymotat z peřin a dojít k oknu, které se mi podařilo otevřít až na několikátý pokus.
Ne, rozhodně z toho nejsem venku.
Studený vzduch mi ovanul tváře a já se zachvěla zimou. Někde v dáli zatroubilo auto a na ulici před domem zablikala lampa. Zhluboka jsem se nadechla. V tom světě už nežiji. Nyní žji zde, na předměstí většího města. A jsem šťastná.
Opravdu? ozval se malý pochybovačný hlásek v mé hlavě.
Ano.
Jak myslíš, malý ptáčku...
To vždycky říkal Talbott. Malý ptáček...
Zavřela jsem oči a ovinula si ruce kolem těla. Chlad, který jsem pociťovala, rozhodně nepocházel od větru, který otevřeným oknem vál do mého pokoje. Zhluboka jsem se nadechla a v tu chvíli mi na mysl přišla fotografie, kterou jsem schovávala v malé krabiččce pod postelí. Znovu se mi v krku udělal knedlík.
To není fér?
Vážně není?
Není. Přišla jsem o všechno a všechny.
Mohla by ses vrátit kdybys chtěla.
Nechci.
Proč ne?
Protože už nikdy to nebude ono.
Vrať se...
„Ne!“ vykřikla jsem nahlas, abych ten otravný pochybovačný hlas zahnala. Třískla jsem s okenicemi a skočila zpátky na postel. Hmátla jsem po polštáři a mrskla jím na podlahu. Peřina letěla za ním. Následně to schytala váza se mnou natrhanými kopretinami. S dupnutím jsem seskočila z postele a frustrovaně vykřikla.
Následně se mi podlomily nohy a já se zhroutila na zem, kde jsem stočená do klubíčka přečkala do rána.
Další kapitolu prosím. :) <3
OdpovědětVymazat