Dimitrij
Abe se bez ustání snažil zjistit, co se s jeho dcerou stalo. Kdykoli se dozvěděl o podezřelé vraždě či o nalezeném pohřešovaném člověku, poslal na místo někoho, kdo ho ujistil, že bohužel či bohudík nejde o jeho dceru. Nechával své lidi přepadávat Strigoje, protože bylo možné, že se Roza stala jedním z nich. Mučil je, zda o ní něco neví, ale nikdy se nikdo nepřiznal.
Ta nejistota, když nevíte, co se stalo s člověkem vám blízkým je hrozná. Abe se svými kontakty nechával Rosin případ stále otevřený.
A i když hledal dceru a měl i dost jiné práce, rozhodl se dostát svému slibu mně a jednoho dne mi oznámil, že pojedeme do Ruska do mého rodného města.
Nemohl jsem tomu uvěřit. Konečně uvidím i svou biologickou rodinu. Mámu, babičku, tři sestry a synovce. Abe je všechny znal už z dřívějška a ukázal mi jejich fotky. Cítil jsem se nesvůj, ale couvnout jsem už nemohl.
"Abe," oslovil jsem ho jednou. Nedalo mi to, musel jsem se zeptat. "Znal jste mou rodinu v době, kdy jsem se narodil já."
"Ano," přisvědčil. "Tvoje máma byla moc hodná žena, ale její morojský partner... Škoda mluvit."
"Hm," zabručel jsem. Věděl jsem, jak to myslí. Někteří morojové nestáli vážně za nic. Užili si s dhampýrkami, udělali jim dítě a pak je opustili. Ovšem ne vždy to tak bylo. Abe Janine od samého začátku miloval a stejně tak Rose.
"A proč se mě tedy vzdala?" vyletělo ze mně.
Abe se na mě divně podíval a pak řekl: "Nevzdala. Dobrovolně by něco takového nikdy neudělala."
Asi jsem se na tu informaci moc netvářil, protože pokračoval: "Ten lidský večer, co ses narodil, na vaši vesnici zaútočili Strigojové. Při útoku jsi zmizel. Ještě jsi neměl ani jméno. Tvojí matce po tobě zbyla jediná fotografie."
Myšlenka, že se mě máma nevzdala a že mě měla ráda mě ale nezbavila z obav, jak bude reagovat, až se objevím... doma. Po tolika letech.
Abe se objevil ve dveřích: "Doufám, že máš sbaleno. Nemáme času nazbyt."
"Jistě, Abe," odvětil jsem.
"Tak jdeme," zavelel.
░▒▓█▓▒░
Sebastian
"Dávej na sebe pozor," kladla mi na srdce moje žena. V náručí držela naši dcerku.
"Neboj, budu," slíbil jsem jí asi potisící.
"Vím, že budeš. Ale stejně se mi nelíbí, že jedeš sám takhle daleko."
"Umím zacházet s magií," uklidňoval jsem ji i rodiče. "Postarám se o sebe."
Chystal jsem se totiž na svatbu jednoho spolužáka, který ale bydlel daleko, takže jsem musel letět letadlem a kus také autem. Strážce jsem žádného na cestu tam neměl, to je pravda, ale na místě na mě měl čekat jeden ze strážců onoho spolužáka a měl mě mít na starosti po celou dobu návštěvy.
"Nikdy nevíš, co se může stát," začala mamka s tou samou písničkou.
"Budu vám pořád psát," slíbil jsem. "Budete vědět o každém mém kroku."
Konečně mě pustili do auta. Když jsem odjížděl, ve zpětném zrcátku jsem zahlédl, jak mi mávají. V tu chvíli jsem ale ještě netušil, co mě čeká.
Jednou jsem to napsala trochu delší a už to musím rozdělovat. Hloupý omezení na 40 000 znaků 
Žádné komentáře:
Okomentovat