Dimitrij
Byla mi pořád zima, když jsem se vracel na pokoj. Ještě nikdy mě nic tak moc nevyvedlo z míry. Přesvědčit se, že se mi to jen zdálo, se mi nedařilo. Byla to pravda. Viděl jsem Černý přízrak.
"Vypadáš jako kdyby jsi viděl ducha," vybafl na mě Ivan. "Kdes byl tak dlouho?"
"Možná viděl, možná neviděl," odpověděl jsem mu neučitě. "Byl jsem se projít a telefonoval jsem s rodinou."
"To je skvělé," pokývl hlavou Ivan. "Jak se mají? Měl bys je někdy navštívit."
"Nemůžu tě tady jen tak nechat. A navíc se brzy koná zásnubní bál nebo předsvatební slavnost nebo co a pak i svatba."
"Docela brzy po sobě," podotkl Ivan. "Ale není se čemu divit, za těchto okolností."
"Jakých okolností?" ptal jsem se, zatímco jsem si svlékal kabát.
"Princezna čeká dítě," oznámil mi Ivan. "Teda to jsem aspoň slyšel."
"Od koho, prosímtě?"
"To tady ví už snad všichni kromě tebe," poučil mě Ivan. "Ale to mě ani nepřekvapuje, když jsi pořád zahleděný do toho svého světa a skoro nevnímáš nic okolo."
"Ivane..."
"Promiň, už mlčím, ale je to tak."
"Půjdu se umýt," oznámil jsem mu a zavřel se v koupelně. Povzdechl jsem si. V nečem měl Ivan pravdu, ale nemůžu se přece změnit ze dne na den na něčí přání. Musím to chtít sám a zatím jsem sám se sebou spokojený.
Pomoz mi...
Trhnul jsem sebou. Co to bylo?
"Dimitriji," napomenul jsem svůj odraz v zrcadle.
░▒▓█▓▒░
Dimitrij
Myslel jsem na tu chvilku v zahradě. Na ni... Vypadala tak nešťastně, než se rozplynula. Dívala se na mě tak, jako by mi chtěla něco důležitého říct.
Najednou já, nevěřící na duchy, mám velké pochybnosti.
"Hej, dhampýre," uslyšel jsem nevrlý mužský hlas a otevřel oči.
Přede mnou stál významně vypadající Moroj. Už jsem ho předtím viděl. Za ním stála zrzavá dhampýrka přibližně v jeho věku.
"Pomoz mojí manželce se zavazadly," rozkázal mi panovačně.
"Ibrahime, nemusíme s tím nikoho obtěžovat," ozvala se ona.
"Jsi unavená," řekl jí skoro rozkazovačně. "Měla jsi dlouhou cestu." Dhampýrka chtěla odporovat, ale nakonec si to rozmyslela a zůstala zticha.
"Rád vám pomůžu," ozval jsem se já a sklonil jsem se k zavazadlům, abych se je pokusil pobrat.
"Od čeho jiného bys tu byl," ozval se on. Letmo jsem se na něj podíval a pak se raději věnoval zavazadlům. Zvedl jsem je ze země a všichni jsme zamířili pryč.
Trochu jsem se v duchu podivil. Moc Morojů si nebere dhampýrky a naopak, natož aby to veřejně přiznávali.
"Omlouvám se," řekla mi tiše ta žena. Šla vedle mě.
"Za co?"
"Za něj. A za jeho způsoby a chování. Víte, on... on nebýval vždycky takový."
"Nic se neděje," uklidňoval jsem ji.
Někteří Morojové jsou prostě takoví. Panovační. Vlastně, říkal jsem si, od Abeho Mazura se dalo toto chování a vystupování očekávat.
"Smím znát vaše jméno?" snažila se konverzovat. "Já jsem Janine Hathaway-Mazurová." Řelkla mi jméno, které už jsem dávno znal.
"Dimitrij Belikov, teší mě," odpověděl jsem.
"Tak Belikov? Jste mladší, než jsem si myslela. To samozřejmě nemyslím zle. Vaše jméno je celkem známé. Pokud se nemýlím, hlídáte lorda Zeklose, že?"
"Ano, lorda Ivana Zeklose," přikývl jsem.
"Zeklosové jsou prevíti," utrousil Abe, který zaslechl jméno mého svěřence.
"Při vší úctě, pane Mazure, Ivan je můj dobrý přítel," ohradil jsem se.
"Však jsem zase tolik neřekl."
Po zbytek cesty k Mazurovu pokoji už nikdo neřekl ani slovo. Když jsem skládal zavazadla ke zdi, Janine mi řekla: "Ještě jednou se omlouvám a děkuji za pomoc."
Pak jsem opustil pokoj.
Žádné komentáře:
Okomentovat