Po dlouhé době kapitola THREE WISHES. Měla jsem trochu problémy ji napsat, ale snad se vám bude líbit...
Dimitrij
Když se Taša odešla ubytovat do pokoje pro hosty, přitočil jsem se k Ivanovi: "Schoval jsi Rose dobře?"
"Jistě," odpověděl mi. "Dám na ni pozor."
"Nebudeš ji nijak zneužívat, že ne?"
"Ty jsi její pán, z láhve jí můžeš povolat jenom ty."
Velmi brzy nastal čas k večeři. S Tašou a Ivanem jsme usedli ke stolu.
"Takže... Jak dlouho se zdržíš?" snažil jsem se o rozhovor.
"Ještě nevím. Pár dní určitě ano. Vadím vám tady?"
"Jistěže ne," řekl jsem rychle, i když zrovna teď mi moc příjemně v její společnosti nebylo. Určitě to na mě bude zase zkoušet.
"To jsem ráda," zamrkala koketně mým směrem. "A brzy přijede Christian s přítelkyní. Mohli bychom si všichni čtyři procvičit magii. A mimochodem, Lissa také ovládá éter." To řekla Ivanovi.
"Výborně," souhlasil Ivan. Když se Taša nedívala, protočil oči a nenápadně zasyčel: "Nemám naší drahé Tašence způsobit menší nehodu? Třeba spálit vlasy? Nebo ji upálit stejně jako to v dávných dobách dělali s čarodějnicemi?"
"Ivane, nechovej se jako puberťák," napomenul jsem ho.
"Říkali jste něco?" zeptala se Taša.
"Ivan mi říkal, že už se těší," zalhal jsem pohotově. S Tašiným synovcem Christianem už jsem se párkrát viděl a s jeho přítelkyní taktéž. Shodou náhod to byla Rosina kamarádka, jak jsem se dozvěděl.
Uvnitř jsem ale měl obavy. Taša, Christian, Lissa... A Rose uvězněná v láhvi. Pokud ji nepovolám ven, nikdo ji nemusí vidět, ale co když lahev najdou?
Bylo dobře, že ji Ivan schoval u sebe. Taša určitě bude šmejdit v mém pokoji. Našla by ji. Obával jsem se však, že by ji mohla najít i v Ivanově pokoji. Taková prostě je - nepřestane slídit a dotírat, dokud nedostane to, co chce. Třeba mě.
"No, cesta byla dlouhá. Jsem unavená a ráda bych si šla lehnout," oznámila Taša, když jsme sklidili ze stolu.
Popřáli jsme jí dobrou noc a všichni jsme zmizeli do svých pokojů. Za chvíli však ke mně vtrhnul Ivan. "Co budeme dělat?" zařval na mě šeptem.
"Nevím," odpověděl jsem. "A nemusíš šeptat."
"Ty si možná myslíš, že Taša je tak hluchá, že nic neslyší, ale já ne. Proč jsi ji tady nechal bydlet?"
"Nemohl jsem ji jen tak vykopnout," protestoval jsem. "Vím, že jestli najde láhev nebo uvidí Rose, když ji vyvolám ven, tak to bude průšvih."
"To teda bude," souhlasil Ivan. "Jenže Rose tu navěky mít nemůžeme. Dřív nebo později bude muset odejít."
"Nemůže odejít dřív, než si budu přát svoje tři přání. A to se budu snažit co nejvíce oddálit."
"Ale neoddálíš to navěky," věštil Ivan. "Pokud se ovšem nestane zázrak."
"Kdo dneska věří na..." nedořekl jsem větu.
"Už sama o sobě Rosina existence jako džina je zázrak. Kdo by si kdy pomyslel, že něco takového opravdu je."
"Já teda rozhodně ne," souhlasil jsem.
"Já taky ne," potvrdil Ivan. "Ale z nějakého důvodu si k nám Rose našla cestu."
"Kéž bych jí mohl nějak pomoct," povzdechl jsem si.
"Já vím. Taky bych jí chtěl pomoct, ale nemůžeme," vyslovil Ivan.
"Její otec mi nařídil ji hledat. Teď je tady a já mu ani nemůžu zavolat."
"Můžeš," řekl Ivan. "Klidně mu můžeš zavolat."
"Ale jak mu vysvětlím, co se jeho dceři stalo?" měl jsem pochybnosti. "A co když se bude ptát, jak jsem ji našel?"
"Myslím, že tohle by měla rozhodnout především Rose. Odvezeme ji z domu, aby se mohla s otcem setkat," plánoval Ivan. "Ty přece za to, že je džin, nemůžeš. A navíc..." odmlčel se.
"Ne," zaprotestoval jsem, když mi došlo, co naznačuje. "Nemůžu mu tajit něco takového!"
"To jsem tak úplně nemyslel. Ty jsi neslyšel, ale než jsem teď za tebou přišel, šel jsem si ještě do kuchyně pro vodu, a zazvonil telefon. Volal Abe a říkal, že brzy přijede."
"Cože?"
Žádné komentáře:
Okomentovat