VA - The Stolen Heart - Kapitola 19 - Další podivný rozhovor

Zkoušku už mám pozítří... Držte mi palce. Pokud projdu, přidám vám sem nějakou kapitolu navíc. 

Dimitrij

Rose vypadala ve spánku tak klidně... Abe trval na tom, že odteď ji musí někdo hlídat. Kdyby to přišlo znovu, musí být po ruce někdo, kdo pomůže a včas zasáhne, aby nikomu neublížila.

Charlotte sice dostala pěstí do obličeje, ale nos naštěstí zlomený neměla. Lissa ji těch pár modřin vyléčila.

Abe zmizel někam pryč, mumlajíc něco o tom, že musí okamžitě najít nějaké řešení. Chtěl jsem mu pomoci, ale nakonec jsem zůstal s Rose.

"Dimitriji?" ozvala se najednou.

"Ano?" odpověděl jsem.

"Co se stalo? Pamatuju si, že jsem omdlela, ale pak..."

"Napadla jsi Charlotte. Naštěstí se jí nic vážného nestalo, zadrželi jsme tě včas."

Rose se oči zamlžily slzami a nešťastně vzlykla: "Jsem hrozná. Všem jen ubližuju."

Přisedl jsem si k ní na postel a objal ji: "To přece není pravda."

"Ale je."

"Ne, není. Tvůj otec tě miluje. Udělal by pro tebe všechno. Má jen tebe."

Rose si opřela hlavu o moje rameno. Chvíli jsme byli potichu, než Roza znovu promluvila: "Zatancuješ si se mnou na plese, že jo?"

"Budu tančit jen s tebou. A klidně hned teď."

░▒▓█▓▒░

Olena

Jak mi to mohla Oksana udělat? Jak mi mohla vzít mého chlapečka? Odnesla ho pryč jen pár minut předtím, než zaútočili Strogojové. Tvrdila, že můj chlapec byl zabit Strigoji, ale byla to lež.

To ona mého chlapce odnesla z domu a dala ho do košíku, který pak nechala unášet řekou. Moje dítě mi tak zmizelo navěky pryč.

Co jí k tomu vedlo, že ho jen tak hodila do vody a nechala ho utopit se. A i kdyby se neutopil, tak určitě stejně zemřel jiným způsobem, protože novorozeně neumí nijak postarat.

"Mami? Co se děje?" zeptala se mě moje nejstarší dcera Soňa. "Stalo se ti něco?"

"Jsem v pořádku. Jen mě trochu bolí hlava."

"Opravdu?"

"Opravdu."

░▒▓█▓▒░

Oksana

"Řekla jsem jí to, jak jste mi radila. Proč jsem to měla udělat? Teď už se mnou nikdy nebude chtít mluvit!"

"Nakonec ti odpustí," odpověděla Jeva.

"Ale proč to měla vědět? A proč jsem to já měla vůbec udělat? Proč jsem jí musela vzít dítě?"

"Kdybys ho neodnesla, zemřel by při útoku Strigojů. Udělala jsi dobře."

"Ale moje nejlepší přítelkyně mě teď nenávidí!"

"Ale nakonec ti odpustí."

"Jak to můžete vědět?"

"Vím to. Viděla jsem to v budoucnosti."

"Viděla?"

"Ty snad pochybuješ?"

"Ne, jistěže ne. Ale -"

"Tak poslouchej. Odpustí ti, až se vrátí."

"Kdo se vrátí?"

"To se dozvíš, až přijde čas."

"Ale Jevo -"

"Žádné ale." Jeva se vědoucně usmála. "Tys našeho chlapce nezabila. Ani nezemřel, když se plavil po řece v košíku."

"Ale -"

"Oksano," umlčela mě. "Vím, že to nechápeš, ale bylo to správné. Byl to jeho osud. Je to jeho osud. Přežil a byl vychován rodinou, která ho brala jako vlastního syna. Zažil toho tolik a ještě zažije, ale nakonec se k nám vrátí."