Dimitrij
Holčička cupitala přede mnou a zcela bez váhání zamířila k jednomu z domků. Zkusil jsem odemknout. Klíč pasoval do zámku. Jakmile jsem otevřel dveře, dcerka vyběhla nahoru do patra. Zavřel jsem za sebou. Dům jsem si také nepamatoval, ale můj instinkt mi říkal, že tady jsem doma.
Po chvíli váhání jsem nahlédl do jedné z místností. Byl to obývák. Zamířil jsem ke knihovně, kde byla celá police vyhrazená na fotoalba. Třeba najdu něco v nich. A taky že jo.
Usadil jsem se na pohovku a hned jak jsem otevřel první album, uviděl jsem fotky ze svatby. Rose byla nádherná a na všech se šťastně usmívala. Na fotkách byla i moje rodina - starší sestry Soňa a Karolína, mladší sestra Viki, máma, babička a dokonce i Oksana s Markem.
Zamrzelo mě, že si nic z toho nepamatuju. Dokonce ani nevím, jak se jmenuje moje vlastní dcera. Zalistoval jsem do alba dál. Našel jsem fotky těhotné Rozy. A pak i několik z ultrazvuku a najednou jsem to uviděl.
Rosemarie Olena Belikovová.
Takže tak se jmenuje moje dcerka. "Tatíí!" přiběhla jako na zavolanou. "Podívej, co jsem pro tebe namalovala."
Vzal jsem si od ní papíry. Nad tím prvním jsem se musel pousmát. Byl jsem na něm já, naproti mě postava s červenýma očima a zpola začmáraná postava Rozy.
"To jsi ty, jak zachraňuješ maminku," upřela na mě malá Rose svoje nevinné oči.
"Jsi moc šikovná," pochválil jsem ji. Tvářička se jí šťastně rozzářila.
Podíval jsem se na ten druhý. Byl na něm malý tlustý kůň a na něm seděl muž s kovbojským kloboukem na hlavě.
"To jsi taky ty," oznámila mi. "A na tom třetím jsem já, ty, maminka a bráška."
"Bráška?"
"Ivan. Jméno jsi pro něj vybíral ty," informovala mě.
Vyzvedl jsem si ji na klín a zeptal jsem se: "A nevíš, kde je maminka?"
"Šla s bráškou na kontrolu do nemocnice."
Podíval jsem se na třetí obrázek. A opravdu, byli jsme tam všichni. Já, Rose, naše dcera a syn Ivan.
"Budeš mi zase číst?" chtěla vědět.
"Jistě," souhlasil jsem. Odběhla ke knihovně a vzala do rukou odloženou knihu. Výběr mě překvapil. Byl to jeden z mnoha mých westernů.
"Tohle chceš číst?" podivil jsem se.
"Vždycky si spolu čteme tohle," oznámila mi. "A mamince se to nikdy nelíbí."
Musel jsem se usmát. Rose vždycky na můj vkus na knihy a hudbu nadávala, ale věděl jsem, ačkoli to nikdy nepřiznala, že se jí sem tam něco líbí.
Sotva jsem otevřel knihu, slyšel jsem, jak se otevírají dveře. "Mamíí!" vykřikla malá Rose a běžela ji přivítat.
"Ahoj," uslyšel jsem Rosin hlas. Vstal jsem a v tu chvíli stála Roza přede mnou.
"Rozo," vydechl jsem.
"Ahoj, Dimitriji," usmála se. Přišel jsem k ní a políbil ji na čelo. Miminko v její náruči zakňouralo a upřelo na mě svoje hnědé oči.
"To je tatínek, Ivane," oznámila mu. Pohledem mě vybídla, ať si ho vezmu do náruče. To jsem udělal.
"Mami, podívej, co jsem namalovala," ukazovala jí malá Rose stejné obrázky jako mě. Rose se zahleděla na ten, jak ji zachraňuju, a pak se na mě zamračila: "To má z těch tvých westernů."
"Přiznej, že se ti to líbí," popíchl jsem ji.
"Ani náhodou," odmítla to přiznat. "Je to všechno stejný. Hlavní hrdina se seznámí s holkou, pak tu holku unesou, on jí vysvobodí a pak spolu odjedou na koni do slunce západu."
"To není pravda," ohradil jsem se.
"Ale ano, je," trvala na svém a na tváři se jí objevil úsměv. Ten úsměv mi chyběl a všechno se ve mě zatetelilo štěstím, když jsem ho po tak dlouhé době na Rosině tváři znovu spatřil.
Žádné komentáře:
Okomentovat