Obyčejně bych sem další kapitolu dala až tu bude min. 5 komentářů, ale dávám ji sem na oslavu dalších nových nápadů, na které se můžete v budoucnu těšit. A malá otázka: až dopíšu povídky THE STOLEN HEART a THREE WISHES, jaký ze zveřejněných nápadů byste si přáli? Prozatím jen orientačně.
Dimitrij
"Viky, zpomal, prosím! Co tu vlastně děláš?" zeptal jsem se jí.
"Přijela jsem se podívat na svýho bráchu," odpověděla vesele. "Teď jsem chtěla trochu nakupovat. Ale musím ti říct, že máš bezva barák!"
"A kdy jsi přijela?" zajímal jsem se.
Divně se na mě podívala: "Přece včera. Mluvili jsme spolu a ukazoval jsi mi dům."
Dům?
"No nic, já letim, musím si sehnat měco na sebe. Tady je toho tolik! A už se moc těším na odpoledne! A mimochodem, moc ti gratuluju! Ivan by měl určitě radost."
Ještě než zmizela, zamávala mi. Zajímalo mě, jestli přijeli i ostatní. Chtěl jsem vědět o všem, co se tady změnilo... Viky říkala něco o nějakém domě. Takže asi bydlím v domě, ne v bytě. No páni.
Procházel jsem se městskými ulicemi, až jsem konečně dorazil do klidnější čísti dvora, kde byly malé rodinné domky. Něco mi napovídalo, že jsem tady správně.
"Dimitriji!" zahalekal na mě někdo, tentokrát muž. Otočil jsem se a spatřil Christiana, jak vede za ruku malou blonďatou holčičku, přibližně pětiletou. Byla to celá Lissa.
"Pozdrav, Leylo," promluvil na svou dcerku.
"Ahoj, strýčku Dimitriji," pozdravila mě holčička.
"Ahoj," usmál jsem se na ni a v duchu si pomyslel, že se toho změnilo opravdu hodně. A potom jsem si vzpomněl na Rozu a naše dítě. Kde jsou? Jsou v pořádku?
"Dimitriji, nějak jsi zblednul. Jseš v pohodě?" zeptal se Christian.
"Jo, dobrý," zalhal jsem. "jen mě trochu bolí hlava."
"Tak si vezmi prášek," poradil mi Christian.
"Dík za radu, na to bych bez tebe nepřišel," zamručel jsem.
"Strejda Dimitrij je nemocnej?" vykulila Leyla oči.
"Nejsem, neboj, jenom mě trochu bolí hlava, není to nic vážného. Za chvilku to zase bude dobré."
Leyla vážně přikývla.
"My už půjdeme," loučil se Christian. "Ale odpoledne přijdeme. A mimochodem, moc ti gratuluju."
Když odcházeli, zaslechl jsem Leylinu otázku: "Tati, až vyrostu, budu taky tak krásná jako maminka?"
Christianovu odpověď už jsem neslyšel, ale nepochybně jí řekl, že ano.
Sotva Christian zmizel, objevil se Adrian se Sydney. Adrian si mě všiml první: "Čau Dimitriji."
"Ahoj," oplatil jsem mu pozdrav s obavami, co za novinky se dozvím od něj. Doufal jsem, že to, že jsou Roza i moje dítě v pořádku.
"Ty jsi ještě nešel do školky?"
"Ehm... ne. Ale právě tam jdu."
"Jseš si jistej?" zeptal se. "Školka je totiž opačným směrem."
"Pojď s námi," pobídla mě Sydney.
Připojil jsem se k nim. Kousek jsme šli cestou, kudy jsem právě přišel, ale pak jsme zabočili do ulice vlevo.
"Dimitriji, není ti něco?" zeptala se najednou starostlivě Sydney.
"Jo. Tvářís se, jako bys to tady viděl poprvý," přidal se Adrian.
"Jenom mě trochu bolí hlava," zopakoval jsem jim stejnou lež jako Christianovi, ovšem tentokrát s pocitem, že se to brzy stane skutečností.
Najednou jsme stáli před oploceným domem. Na zahradě bylo několik prolézaček a malé pískoviště. Všude okolo se rozléhal dětský smích. Sydney s Adrianem vešli na dvorek a já za nimi, ale narozdíl od nich jsem zůsta stát u branky.
Najednou jsem uslyšel výkřik: "Tati!"
Podíval jsem se tím směrem a všiml si, jak ke mně běží asi pětiletá holčička. Stuhnul jsem. Ta holčička byla celá Roza. Poklekl jsem, a ona mi jako blesk vletěla do náruče.
Žádné komentáře:
Okomentovat