Dimitrij
Když jsem otevřel oči, už jsem nebyl v jeskyni. Ležel jsem v jakési místnosti se dvěma lavičkami. Na jedné z nich ležela sportovní taška. Pomalu jsem vstal. Bolela mě hlava. Rozhlédl jsem se po místnůstce a zjistil jsem, že odtud vedou dvoje dveře.
Otevřel jsem jedny z nich a ocitl jsem se v malé místnůstce se sprchou. Vydal jsem se tedy k druhým dveřím. Jimi jsem se dostal do tělocvičny.
Jak jsem se sem - To bílý světlo... Jsem zpátky! došlo mi.
Neváhal jsem a vyběhl ze šatny. Musím najít Rozu!
Nepochyboval jsem, že to vyšlo. Rychlým krokem jsem procházel ulicemi a zaznamenával drobné změny - jiné nátěry domů, jiné obchody.
Jinak bylo všechno stejné. Sáhl jsem do kapsy kalhot, kam jsem si obvykle dával klíče. Byly tam. Zarazil jsem se, protože vypadaly trochu jinak. Byly na nich dva přívěsky, které jsem neznal.
Pak jsem se ale rozhodl, že nejdřív zajdu na hřbitov. Pokud nenajdu nic tam, znamená to, že to vyšlo. V hloubi duše jsem doufal, že to tak bude. Neušel jsem však daleko a potkal jsem Michaila.
"Dimitriji!" zvolal radostně. "Tak rád tě vidím!"
"Já tebe taky," odpověděl jsem upřímně.
"Odpoledne přijdeme i se Soňou a malým," oznámil mi.
Netušil jsem, o čem mluví, ale stejně jsem přikývl: "Fajn."
"Už musím jít," omluvil se. "A mimochodem, moc gratuluju."
A pak zmizel. Zíral jsem směrem, odkud odešel, ale pak jsem jen pokrčil rameny a rychlou chůzí šel na hřbitov.
Na místě, kde býval Rosin hrob, byl jiný. Prošel jsem pro jistotu celé novější oddělení hřbitova, ale k mojí velké úlevě jsem na žádném náhrobku Rosino jméno nenašel.
To tedy znamená, že to muselo vyjít! zaradoval jsem se v duchu a srdce mi poskočilo. Určitě je doma, pomyslel jsem si a také tam hned zamířil.
Cesta mi připadala nekonečně dlouhá, ale nakonec jsem přece jen k domu došel. Sevřel jsem klíče v ruce. A protože se mi nechtělo čekat na výtah, šel jsem po schodech.
Co mě ale překvapilo nejvíc, bylo to, že klíč nepasoval do zámku. Zkusil jsem všechny, ale ani jedním nešlo odemknout. Najednou se otevřely dveře a v nich stála naštvaně vypadající Morojka.
"Co si myslíš, že děláš?" obořila se na mě.
"A co děláte vy v mém bytě?" zeptal jsem se jí já.
"Ve tvým bytě?" byla tak nezdvořilá, že mi ani nevykala. "To je můj byt. Neumíš číst?" ukázala na jmenovku na dveřích. Skutečně tam bylo jiné jméno.
"Tak promiňte," omluvil jsem se. "Asi jsem si spletl patro."
"Neřekla bych," zamračila se. "Znám v tomhle domě všechny a ty tady rozhodně nebydlíš. Koukej vypadnout, než někoho zavolám."
"Omlou -" chtěl jsem se omluvit, ale Morojka mi práskla dveřmi přímo před nosem.
Věděl jsem, že jsem si patro nespletl. Vyšel jsem ven z domu. Změnil jsem budoucnost tím, že jsem zachránil Rozu. Změnit se tím mohla spousta jiných věcí. Snažil jsem se přijít na to, kde tedy bydlím, ale šokovaně jsem zjistil, že si nic za posledních několik let nic nepamatuju.
Pamatoval jsem si všechno tak, jak to bylo předtím, než jsem odešel do minulosti, ale z nového života jsem si nepamatoval nic. Ale na královském dvoře musím bydlet, jinak by mě to sem nepřeneslo, uklidňoval jsem se a začal spřádat plány, jak bych mohl zjistit, kde bydlím.
Ale můj plán nevycházel, nikoho známého jsem nepotkal. Doufal jsem v to, že někoho potkám brzy, a také v to, že nejsem bezdomovec. Tedy ne že bych někdy nějakého tady na královském dvoře viděl. Něco takového tady nebylo tolerováno.
Najednou na mě někdo zavolal: "Dimko!" A než jsem se stačil vzpamatovat, skočila mi ta osoba kolem krku a začala mluvit tak rychle, že jsem z toho nebyl schopný skoro nic pochytit.
Žádné komentáře:
Okomentovat