VA - The Stolen Heart - Kapitola 10 - Sen

Rose

Za jízdy jsem usnula. Najednou jsem se objevila ve snu vyvolaném éterem a viděla jsem, jak ke mně běží Lissa. "No konečně!" vykřikla.

"Liss? Co se stalo? Proč jsi nepřijela?"

"Chtěla jsem, už jsem byla i na cestě, ale napadli nás Strigojové a strážci trvali na tom, abychom se okamžitě vrátili domů."

"Stalo se ti něco?" zpovídala jsem jí.

"Ne, mám jen pár odřenin. Ale povídej, co ty? Mám starosti, nedařilo se mi se s tebou zkontaktovat!"

"Můj dům napadli Strigojové, když jsem tam byla sama."

"Proboha!" vyděsila se Lissa.

"Byli jen dva, ale kdyby mi nepřišel Dimitrij na pomoc..."

"Dimitrij? Jakej Dimitrij?"

Váhala jsem, zda jí mám říct, za jakých okolností jsme se seznámili, ale nakonec jsem se rozhodla, že ano: "Když jsem na tebe čekala, vloupal se do mého domu. Nabídla jsem mu čaj..."

"Tys nabídla cizímu člověku čaj? A navíc zloději? Co kdyby se ti něco pokusil udělat?" vyděsila se.

"Nepokusil," uklidnila jsem ji. "Je moc milý a chce mi pomoct."

Lissa se na mě zamračila.

"Zachránil mě před těmi Strigoji," zopakovala jsem.

"Budiž mu to přičteno k dobru, ale pořád je to zloděj..." protestovala Lissa.

"Neměl na výběr. Kdybys znala jeho příběh, pak bys ho tak rychle neodsoudila."

"A kde je teď?" zeptala se.

"Právě teď my oba jedeme v autě za tebou."

"On taky? Ty sem chceš přivést zloděje?"

"Liss, on neměl na výběr! Kdyby nemusel, tak zlodějem vůbec není. Věřit mu nemusíš, ale věř mě."

"A jak se jmenuje příjmením?"

"Belikov."

Lissa vytřeštila oči: "To jako ten Belikov, co byl Strigojem?"

"Přesně ten," přikývla jsem.

Teď se v její tváři objevil trochu zájem. "No tak dobře," souhlasila s jeho přítomností ve svém domě. "Budu ti věřit. A jak ti je?"

"Už mi v krabičce zbývá jen poslední prsten. Za chvilku už ho budu potřebovat," svěřila jsem se jí.

"Až přijedeš, zase ti nějaké prsteny nabiju," slíbila mi.

Přikývla jsem, avšak s vědomím, že to takhle nepůjde donekonečna. Lissa mi prsteny ochotně nabíjí, ale vidím na ní, jak ji to vyčerpává. Myslím si, že by to dělat neměla. Charlottiny schopnosti nabíjet stříbro jsou nulové, takže ona mi pomoci nemůže, i kdyby chtěla.

"Rose," vytrhla mě Lissa ze zamyšlení. "Na něco přijdeme. Nenecháme tě v tom."

Já už jsem možná na něco přišla, chtělo se mi říct, ale nedokázala jsem ta slova vyslovit. Věděla jsem, že by s tím Lissa rozhodně nesouhlasila. Kdyby to nevyšlo, zlomilo by jí to srdce. A nejen jí.

"Věřím ti," nuceně jsem se usmála.

Lissa mě objala a já se cítila hrozně. Už jsem nevěřila, že se nějaké řešení vůbec najde. Otec navštěvoval všechny Moroje, okterých se doslechl, že ovládají éter, a stejně to k ničemu nebylo. Ani rodina Avery Lazarové nedokázala poradit, a i kdyby o tom přece jen něco věděli, tak by nám to určitě neřekli, neboť oni jsou nafoukaní královští Morojové a já jenom dhampýrka.

"Brzy se uvidíme," zašeptala mi Lissa do ucha a pak se sen začal pomalu rozplývat a já upadla do neklidného spánku. Zdálo se mi, jak mě duchové volají k sobě.




Na co Rose přišla?