Vampýrská akademie - The Christmas Carol - Kapitola 2

Uplynula nějaká doba, než se Rose opět probudila. Nespokojeně zavrčela a sedla si. „Já se dneska snad nevyspím!“

„Možná ano, možná ne,“ ozval se mužský hlas.

„Už zase?“ zabědovala Rose. „Co tady zase chceš, ty jedno divný individuum?“

Když se ale pořádně podívala na postavu, poznala, že je to někdo jiný. „A ty jsi kdo?“ zeptala se.

„Já jsem duch současných Vánoc.“

„Takže fraška pokračuje?“ zeptala se sarkasticky Rose. „Určitě překonali moje bariéry a posílají mi sny, jinak něco takového není možné.“

Postava si sundala kapuci a odhalila svou tvář. Tentokrát to byl muž, asi tak čtyřicetiletý. Jakmile si sundal kapuci, místnost ozářilo namodralé světlo.

„Existují i jiné mocnosti, než jen vašich pět živlů.“

Rose se podívala na své ruce. Na každé měla prsten blokující éterové sny, plus na krku ještě náhrdelník. Prsteny si schválně nedala na prsteníčky, ale na prostředníček levé ruky a ukazováček pravé ruky. Prsten na prsteníčku by v ní vyvolával vzpomínky.

Po očku zašilhala na postavu a možná – jenom možná – na malinkou chvilinku zapochybovala.

Pak se ale ozval její sarkasmus: „Jo? Tak mě nech hádat. Zase mě vytáhneš z postele.“

„Jsem Duch současných Vánoc a mám tě vzít -“

„Žádnej Štědrej den ještě nebyl,“ skočila mu do řeči Rose.

Duch se zamračil, načež pokynul rukou. Rosina peřina se odhrnula pryč a Rose se vznesla z postele.

„Co to má být?“ vyjekla, když bezpečně přisála na podlaze a postavila se na nohy.

„Mám tě vzít podívat se na současné Vánoce,“ dořekl duch to, co měl na srdci.

„Další nevyžádanej výlet,“ zabrblala Rose, ale proti tomu, aby ji duch vtáhl do magických dveří, nemohla zcela nic udělat.

❤ ❤ ❤ ❤ ❤

Když otevřela oči, už ji nevyděsilo, že je znovu průhledná.

Tentokrát nebyli u Rose v bytě. Stáli v obýváku její nejlepší kamarádky Lissy Dragomirové. Rose se v hrudi usadil svíravý pocit. Kdy tady vlastně byla naposledy?

Pak si všimla svojí kamarádky, jak společně se svým přítelem Christianem Ozerou, který byl podle Rose mimořádně otravný a kterého by nejradši majzla něčím po hlavě (například obrovskou modrostříbrnou vázou za nimi), sedí na gauči. Letmý pohled z okna jí napověděl, že je opět den.

Znovu se zaměřila na Lissu. Na chvíli se jí zdálo, že je na její kamarádce něco jinak, ale nedokázala přijít na to, co přesně to je.

„Rose se hrozně změnila,“ říkala zrovna Lissa a vzala do ruky hrneček, který byl součástí porcelánu, který jí Rose jela nedobrovolně vyzvednout z restaurátorského obchodu. Neobešlo se to bez řečí, že není ničí služka.

„Stala se z ní zlá ženská,“ přisadil si Christian.

„Nemluv o ní tak,“ zastala se jí Lissa. „Já jí pořád považuju za svojí kamarádku.“

„Liss, ona se ale nechová jako tvoje kamarádka.“

„Zasáhlo ji, co se stalo Dimitrijovi.“

„Pořád ji omlouváš.“

„Chistiane...“

„Lisso. Měla by sis začít hledět svýho, a ne se na ni pořád ohlížet. Prober se už konečně! Copak nevidíš, jak se chová? Rozbila ti tvůj památeční porcelán, a ani se neobtěžovala omluvit. Za poslední rok jsme ji v podstatě vůbec neviděli. A navíc – když u ní byl Eddie, říkal, že si tam zrovna dělala alkoholový dýchánek s vínem, rumem a vodkou.“

Lissa se nadechovala, že něco řekne, ale Christian ji nepustil ke slovu.

„Liss, už není taková, jako bývala dřív.“

„Ona se vzpamatuje, uvidíš.“

Christian zakroutil hlavou: „Bez urážky, Liss, ale já si to nemyslím. Měla bys vzít ten papír a odnést ho na centrálu. Nechápu, proč s tím skoro dva roky tak otálíš. Udělal bych to i sám, kdybych věděl, kam jsi ho dala.“

Lissa mlčela.

„Lisso?“

„Já ten papír zničila,“ přiznala se Lissa tiše.

„To snad nemyslíš vážně!“

„Ano.“

Christian rozčileně vstal z gauče a začal přecházet po místnosti. Jelikož průhlednou Rose neviděl, prošel přímo skrz ní, tam a zase zpátky.

„Dávej bacha, idiote,“ zavrčela na něj Rose. Další nadávky však už neřekla, protože právě v tu chvíli jí došlo, proč se jí zdálo, že Lissa vypadala jinak. Neměla slov.

„Tak v tom případě tu žádost musíš podat znovu ty,“ rozhodl Christian.

„Ne.“

„Ano.“

„Ne.“

„Liss, prosím. Nemůžeme si tu dovolit mít tu někoho, kdo nás nebude moci chránit, kdyby se něco stalo. A když ještě do toho pije, zničí všechno co vidí a ani se s námi neobtěžuje stýkat.“

Lissa se dívala do země.

„Liss, záleží mi na tobě. Záleží mi na vás. Ale takhle už to dál nejde, měla bys tu žádost podat. Potřebuješ u sebe někoho schopného a to v tuhle chvíli Rose není, to se na mě nezlob. Vím že ti na ní i po tom všem pořád záleží. Znáte se dlouho. Možná, jestli se někdy vzpamatuje, jak ty říkáš, by u nás zase mohla pracovat a to všechno ostatní, ale musí to chtít ona. Pro mě jste teď priorita vy dva a já pro vás udělám všechno. A jestli to znamená, že má Rose odejít... Mohl bych se toho domáhat jako tvůj manžel.“

„Doteď jsi nic takového neudělal.“

„Doufal jsem, že si to uvědomíš sama. Doufal jsem, že se Rose vzpamatuje. Dal jsem jí nespočet šancí. Ale je mi líto. Brzy budeme tři a já jsem toho názoru, že se to musí vyřešit. Teď a nebo -“

„Dobře,“ přerušila ho Lissa. „Ale jen pod podmínkou, že si budu moct s Rose nejdřív promluvit. Chci jí to vysvětlit.“

„Už jsme s ní mluvili tolikrát...“ Christian se zarazil, když spatřil smutný pohled své manželky. Povzdychl si: „No dobře. Můžeš si s ní promluvit, ale nemyslím, že to k něčemu bude.“

„Děkuju,“ zašeptala Lissa.

Průhledná Rose se nestačla divit. Celý tento rozhovor poslouchala s otevřenou pusou. Nemohla tomu uvěřit. Považovala celou věc se strážcovstvím Lissy za vyřízenou, a zatím... Lissa se jí nechtěla vzdát. Pořád věřila, že se Rose vrátí.

A Christian... Ten se hodně změnil. Stal se z něj dospělý muž odhodlaný chránit svou rodinu. Když to Rose viděla, jako by se v ní něco zlomilo. Do očí se jí nahrnuly slzy.

„Musíme jít,“ přerušil rozjímaní duch. „Musím za dalšími.“

Rose mu beze slova podala ruku a vypařili se pryč.

❤ ❤ ❤ ❤ ❤

Vrátili se do její ložnice. Rose se posadila na postel. Necítila se vůbec dobře. Ve svém sobectví si neuvědomila, že ubližuje ostatním, i když ne fyzicky.

Zvedla svůj pohled k duchovi: „Kdy se tohle stane? Nebo se to už stalo?“

„Stane se to dnes,“ odpověděl duch. Chvíli se přeměřovali pohledem, načež on zmizel a zanechal Rose o samotě s jejími myšlenkami.

Ona si lehla do postele a doufala, že co nejrychleji usne.