Vampýrská akademie - The Christmas Carol - Kapitola 1

Tato povídka bude mít pouze čtyři kapitoly, a neb je letos Štědrý den ve čtvrtek, tak tento speciál bude vycházet pouze každý čtvrtek do Štědrého dne. A ano, Černý přízrak také bude :-D

Tak snad se vám tento speciálek bude líbit :-D

Byl den před štědrým dnem a domem se rozlehlo hlasité prásknutí dveřmi. Následně Rose ne zrovna šetrně třískla s taškou, ze které se ozvalo zařinčení. Rose to ani nezarazilo. Sedla si na židli a nalila si sklenku vína, kterou vypila na jeden zátah. Korunovala to panákem rumu, pak panákem vodky a odebrala se k sobě do pokoje.

Zrak jí jako první padl na fotografii, na které byla s Dimitrijem. Ona stála vepředu, on ji zezadu objímal a oba se šťastně usmívali. Rose na fotografii chvíli zírala, a pak ji ze stolku smetla rukou. Fotka zapadla pod postel. Rose nechtěla myslet na muže, kterého tak moc milovala a kterého ztratila. Jejich láska je minulostí. A může za to jedině on, protože se nechal zabít.

„Schopný strážce,“ zamrmlala si pro sebe. „To sotva, když se nechá zabít.“

V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře. „Kdo to zase otravuje,“ zamrmlala si pro sebe Rose. „Vždyť jsem sotva přišla.“

S velkou nevolí šla otevřít dveře. Stál za nimi Eddie.

„Ahoj,“ pozdravil ji.

„Co chceš?“

„Všiml jsem si, že jsi před chvílí přišla.“

„Super postřeh.“

„Teda spíš jsem slyšel, jak se vším třískáš.“

„No a co? Se svýma věcma si můžu dělat co chci.“

„To jistě ano,“ odpověděl Eddie, snažící se ignorovat Rosinu nepříliš dobrou náladu a nezdvořilé způsoby. Ovšem jen do chvíle, než za jejími zády na kuchyňské lince spatřil načaté flašky alkoholu.

„Rose?“ otázal se trpchu ostřeji než měl v úmyslu. „Ty piješ? Už zase?“

„A co je ti do toho!“ křikla na něj Rose.

„Může tě to zničit!“ snažil se jí vysvětlit Eddie.

„Právě naopak,“ sekla po něm Rose. „Dělá mi to moc dobře.“

„To říkají všichni alkoholici.“

„Nejsem alkoholik.“

„To říkají taky.“

„Nech mě už na pokoji!“ zaječela Rose. „Do toho, co dělám, ti vůbec nic není!“

„Ale je, a hodně! Jsi moje kamarádka a já mám o tebe strach!“

„Strč si to někam,“ zavrčela Rose a chystala se zavřít dveře.

„Počkej,“ zarazil ji Eddie.

„Co zas?“

„Přišel jsem pro Lissin porcelán.“

Rose popadla tašku a hodila mu ji do náruče. Eddie to naštestí vybalancoval a tašku nepustil.

„A teď už konečně odprejskni,“ dodala a třískla dveřmi tak moc, že to museli slyšet všichni v domě.

„Rose!“ ozvalo se ale za dveřmi. „Lissa chtěla, abych ti vyřídil, že by si moc přála, abys byla na její vánoční oslavě!“

„Lissa ať jde do háje a svojí oslavu ať si strčí někam!“ odpověděla Rose a pustila hudbu co nejvíc nahlas, aby už Eddieho nemusela poslouchat.

Proto také přeslechla jeho naléhavý hlas, že jí musí něco důležitého říct.

❤ ❤ ❤ ❤ ❤

„Pche, Vánoce,“ brblala si pro sebe Rose, když uléhala do postele. „Zbytečnej humbuk.“

Její byt taky tak vypadal – žádný stromeček, žádné ozdoby, žádná světýlka, žádné dárky pro její kamarády

„Co bych se namáhala,“ pokračovala v litanii. „Dárky jsou stejně věci na nic, lidi jsou falešný, koledy jsou otravný. Kdo je má pořád poslouchat!“

Převalila se na bok a zavřela oči. Když se probudila, nevěděla, kolik je hodin. Chtěla se natáhnout pro mobil, který byl na nočním stolku, aby se podívala, když tu někdo promluvil: „Ach, Rose.“

„Cože?“ zabrblala unaveně Rose.

„Není dobré, že se chováš takto,“ ozvalo se.

„Kdo je to?“ zeptala se. „Na nějaký vtipy nemám čas. Chci spát. Ať jseš kdokoli, tak se otoč a vypadni odsud, nebo uvidíš.“

„Nemůžu odejít,“ ozval se ten hlas zase.

„Ale můžeš. Dokonce musíš. A taky že to uděláš. Tady jsem doma já. Jsem jedna z nejlepších strážkyň, ne li ta úplně nejlepší. Takže odejdi, nebo uvidíš.“

Pak si konečně všimla siluety v kápi, která stála v rohu pokoje. Postava se pohnula, blížila se k Rose. Rose chtěla vstát a natáhnout se pro kůl, ale najednou se nemohla pohnout. „Mě nevyděsíš,“ pronesla sebevědomě.

Postava si sundala kápi a pokoj rozzářilo jasné světlo. Rose musela chvíli mrkat, než si zvykla, a pak pohlédla postavě do tváře.

Byla to žena, odhadem jí mohlo být stejně jako Rose, možná o pár let starší.

„Co tady chceš? A kdo vůbec jseš? Jak ses sem dostala?“

„Jsem Duch minulých Vánoc,“ odpověděla postava. „A mám za úkol tě vzít právě do minulých Vánoc.“

„Jo, jasně. A já jsem dhampýrská královna,“ zavrčela sarkasticky Rose.

„Kdo ví...“ poznamenala postava.

Rose naštvaně vylezla z postele: „Co si to vůbec dovoluješ?“

„Jsem zde, abych splnila úkol.“

Než stihla Rose cokoli namítnout, ve stěně před ní se objevily dveře, které také zářily.

„Připravená?“ zeptal se duch.

„Nikam nepůjdu,“ odsekla Rose.

„Ale ano,“ řekl duch, chytil Rose za ruku a vtáhl ji do dveří, které se samy otevřely.

❤ ❤ ❤ ❤ ❤

Když Rose otevřela oči, zjistila, že se nachází v kuchyni svého bytu, ale byl den. Duch stál vedle ní.

„Co si to vůbec dovoluješ, takhle mě vytáhnout z postele?“ obořila se na něj Rose.

„Sleduj,“ dostalo se jí pobídky.

„Musel to být jen sen, to je jasný,“ řekla Rose. „To zase něco zkoušeli Lissa nebo Adrian.“

„Když jsi udělala opatření, aby se do tvé hlavy nedostali, jak by mohli? Požádala jsi o pomoc tu vaši morojskou profesorku, pokud se nemýlím. A navíc si dáváš velký pozor, aby ses s nimi nestýkala, pokud to není absolutně nutné. Lisse se po tobě stýská. Z toho zničeného porcelánu bude smutná.“

„Debilní porcelán. Tak si koupí novej. To je toho.“

Rosinu litanii utnul pohled na ni samotnou. Na její rozesmátý obličej. „Co to má znamenat?“ vyjekla a vztáhla ke své kopii ruku. A zaječela. Její ruka totiž byla průhledná. Vlastně celé její tělo bylo průhledné. Stejně jako postava vedle ní. „Cos to se mnou provedla?“ zaječela Rose na ducha. Duch jí neodpověděl, jen sledoval druhou Rose z masa a kostí. Ta nevypadala, že by si všimla dvou průhledných postav ve své kuchyni a klidně si otevřela jednu ze skříněk a vytáhla z ní horkou čokoládu a dva hrnky.

„Rozo?“ ozvalo se z obýváku. Průhledné Rose se málem zastavilo srdce, když uslyšela známý hlas. Hlas, po kterém se poslední roky marně snažila přestat toužit.

„Žádný odmlouvání, soudruhu,“ zasmála se Rose z masa a kostí. „Dneska bude horká čokoláda. Nesnáším to tvoje kafe.“

Průhledná Rose se vrhla směrem k obýváku. Zastavila se na prahu a jenom zírala. Nejenže byl v obýváku stromek, pod ním dárky a všude okolo vánoční výzdoba, ale především... Na pohovce v obýváku ležel Dimitrij bez trička a na tváři měl úsměv, pro který by Rose udělala cokoliv.

Duch vedle ní mlčel, jen na ni zíral a čekal na její reakci. Rose semkla rty a snažila se nedat nic najevo, jen si myslela: Proč mě to individuum takhle deptá? Já jsem Rose Hathawayová a nikdo nemá právo tohle mi dělat.

A pak někdo zazvonil. Dimitrij si oblékl tričko a šel otevřít. Rose z masa a kostí dál štrachala v kuchyni a průhledná Rose se po pár vteřinách váhání vydala za Dimitrijem.

„Ahoj, Dimitriji,“ uslyšela Lissin hlas. „Nesu vám dárky.“

„Ahoj Lisso, pojď dál, Roza je v kuchyni.“

Lissa se jako velká voda narhnula do kuchyně. Dárky odložila na linku a zavřela za sebou dveře. Dimitrij se jen usmál pod vousy a rozhodl se, že nechá holky o samotě. Bylo mu naprosto jasné, co budou probírat. I průhledná Rose to věděla, avšak prsten už před ostatními nenosila.

Na co prsten, když nemá milovaného muže?

I přesto ale nakoukla do kuchyně, a to zrovna ve chvíli, kdy obě dívky obdivovaly lesklý a hodně drahý prsten.

„Páni,“ říkala zrovna Lissa. „Ten teda je. Ani si netroufám hádat, kolik stál. A ten kámen... To je diamant?“

Průhledná Rose se podívala na svůj prsteníček, který zel prázdnotou, a najednou do ní vjel vztek. Vrátila se zpátky do obýváku a začala na Dimitrije, který byl zrovna ponořený do jedné ze svých milovaných westernových knih, ječet: „Jak sis vůbec mohl dovolit opustit mě? Nechat mě tady samotnou. Nechal ses jen tak zabít! To si říkáš nejlepší strážce? Všechno jsi zkazil! Uvědomuješ si to vůbec! Měli jsme se přece brát! Měli jsme jet do Ruska za tvojí rodinou! A...“ Vzlykla. „Modlili jsme se, aby tě můj otec nepřizabil za to, že sis dovolil požádat o ruku jeho dceru.“

Dimitrij ji pochopitelně neslyšel a dál si spokojeně četl. Rose si ani neuvědomila, že pláče, dokud ji duch šeptem neupozornil: „To je v pořádku. Dostaň to ze sebe.“

„Co je v pořádku?“ vyjekla Rose. „To, že mě tady nechal? To vůbec není v pořádku! Ani trochu to není v pořádku!“

Na to duch nic neřekl.

„Chci domů!“

„Jsi si jistá?“

„Kašlu ti na nějaký Vánoce! Chci domů! Teď hned!“

„Jak si přeješ,“ vzdal to duch.

❤ ❤ ❤ ❤ ❤

„Jak sis vůbec mohla dovolit něco takového?“ začala okamžitě ječet Rose, když se konečně ocitla ve své ložnici. „Jak sis vůbec mohla dovolit připomínat mi jeho?“

„Rose...“

„Koukej vypadnout!“

Duch mlčel.

„Neslyšela jsi?“

„Slyšela.“

„No tak!“

Rose se otočila, vlezla do postele a přetáhla si peřinu přes hlavu. „Beztak určitě jsi jenom sen. Zdá se mi to. A až se probudím, tak tady nebudeš.“ Zavřela oči. Po chvíli je otevřela a rozhlédla se po pokoji. Nikdo tam nebyl.

„Říkala jsem to.“

Rose se otočila na bok a usnula.