Jak Popelka (ne)slavila Vánoce - Kapitola 3

původně v 15.2.2020 0:08

Tak jsem to na Valentýna nestihla, ale i tak vám toho krásného Valentýna opožděně popřeju a doufám, že jste si ho užili 

PS: 9. ledna měl blog čtvrté narozeniny, to jsem trochu opomněla 

Holčička vyběhla ven. Venku stál krásný bělouš s výstrojí, která ladila k šatům. I přesto v ní na chvilku zahlodaly pochybnosti, zda by měla jet nebo ne, co když nestihne všechnu zadanou práci? Ruce stále ještě neměla zcela v pořádku. Nakonec si ale řekla, proč by si nemohla také jednou udělat radost a vyrazit si na slavnost. Oblékne si pěkné šaty, na koni také jezdit umí, takže se tam bez problémů dostane.

Nejdříve si tedy zaběhla do kurníku pro rukavičky, aby zakryla své ruce, oblékla si šaty a učesala si vlasy. Sukně byla dlouhá až na zem, takže boty řešit nemusela - měla jen jedny jediné - okopané, hnědé na přezku, vypadající na rozpadnutí.

Vyškrábala se na koně a pobídla ho. Cestou si naplánovala, že se nedrží celou dobu, aby stihla udělat ještě nějakou práci, než se vrátí obě ďábelské ženy. Kůň jakoby byl očarovaný, cesta uběhla opravdu rychle a za chvíli už byla na okraji města.

"Snad mě nepoznají," zadoufala Popelka. Slezla z koně a uvázala ho k blízkému napajedlu, které hlídal postarší muž, který ale zrovna trochu podřimoval, což bylo vzhledem k okolnímu ruchu trochu podivné, protože zrovna ticho na místě opravdu nebylo. Popelka koně uvázala a vydala se mezi lidi.

Ze všech koustů se na ni hrnuly rozličné vůně, útržky hovorů, různá hudba, barevná vánoční výzdoba. Věděla, že na náměstí se má i tančit. Těšila se, že si také třeba bude moci zatančit. Peníze s sebou sice žádné neměla, takže si nemohla ani nic koupit, ale ta nádherná atmosféra a chvilka volnosti od těch dvou jí stála za to. Projde se, možná s někým prohodí slovo, i když to bude jen pozdrav, a pak se vydá na náměstí, kde si užije chvíli hudby, a pak bude muset zpět domů.

Prohlížela si stánky s užitečným zbožím, jídlem a žertovnými předměty. U jednoho stánku dokonce zaznamenala masky. Chvíli na ně s úžasem zírala, dokud do ní nestrčil muž a nevrle na ni zavrčel: "Uhni, stojíš přímo uprostřed cesty!"

"Promiňte," vyjekla Popelka, ale muž ji ignoroval, protlačil se okolo ní a pokračoval v chůzi dál. Také měl na tváři masku, a když se lépe podívala na lidi, zjistila, že ji mají skoro všichni.

Dorazila na náměstí a v mžiku ji uchátila krásná atmosféra. Začala si broukat společně s hrající hudbou.

"Krásná hudba," ozval se za ní hlas. Otočila se a spatřila chlapce přibližně ve svém věku, též s maskou na tváři. "A krásné vrstevnice," dodal, když se jejich pohledy setkaly. Popelka zčervenala a pomyslela si, že na to, že je tak mladý, mlucí až moc vznešeně.

"Na masku jsem zapomněla," podotkla s ještě rudými tvářemi a sklopila hlavu.

"Nevadí," usmál se kluk a znovu ji sjel pohledem. "Zatančíme si?"

"Ano, ráda," přikývla Popelka a vložila svou ruku do jeho. Roztančili se do rytmu hudby a Popelka si dovolila být na chvíli šťastná. Podívala se mu do očí, do jeho hnědých očí, orámovaných tmavě modrou maskou s pírky na rozích u očí, která mu sahala až k uším. Maska mu byla o něco větší a asi nebyla úplně pro chlapce, ale jeho oči v ní vynikaly. Oblečený byl velice jednoduše - v hnědých kalhotách a hnědém kabátci.

Jak asi vypadá pod maskou? zauvažovala Popelka.

Kluk po ní blýskl úsměvem a Popelka zčervenala, čehož si on ihned všiml: "Krásně se červenáš."

"A ty zase máš na svůj věk až moc vznešené chování," neodpustila si ona. Kluk se na ni podivně zadíval, ale neřekl na to nic.

"Jak se jmenuješ?" zkusila.

"Austin," řekl. "Prostě Austin."

Chvíli spolu ještě tancovali, než začaly hodiny odbíjet dvanáctou večer. "Budu muset jít," řekl najednou a rozhlédl se okolo sebe. Popelka se v tu chvíli vzpamatovala. "To je škoda," řekla jen, "ale já také."

"Oba jsme zapomněli na čas."

"Ano," přisvědčila Popelka a trochu od něj poodstoupila.

"Třeba se ještě někdy uvidíme," prohodil on.

"Ano," přisvědčila Popelka, ale věděla, že se to nestane. Jakmile nasedne na koně, vrátí se domů a překročí práh, bude zase umouňenou a ušmudlanou Popelkou, posluhující dvěma namyšleným ženám, aby přežila.

"Něco ti dám," vyhrkl najednou kluk. "Asi to nebude nic moc ale... Aby sis mě pamatovala."

Sáhl si dozadu na hlavu a začal si rozvazovat masku. Během chvilky tak odhalil svou tvář, která byla na jeho věk velmi pohledná.

"Pro tebe," usmál se na Popelku.

"Děkuji," přijala Popelka s rozpaky masku. Dlouho nic nedostala, natož něco tak pěkného. Obrátila masku v rukách a pohladila pírka.

"Zkus si ji."

Popelka si masku přidržela před obličejem. Austin se pousmál. Popelka na něj také.

"Děkuji ti ještě jednou," řekla. "Nejen za dárek, ale i za tanec."

"Bylo mi potěšením," uklonil se. Popelka se také pokusila o pukrle a chtěla odejít.

"Počkej ještě chvilku," chytil ji za zápěstí.

"Ano?" otočila se.

"Jak se jmenuješ ty?"

Popelka prudce vdechla vzduch. Tak dlouho své jméno už své jméno nevyslovila. Rozbušilo se jí srdce. Nadechla se a zašeptala: "Jmenuju se Poppy. Poppy Ella."