Jak Popelka (ne)slavila Vánoce - Kapitola 2

Popelka se s cuknutím probudila a zjistila, že nakonec usnula před domem na lavici. Rány na rukou už jí nekrvácely, už se utvořily strupy. Bude si muset vzít svoje staré zašívané chatrné rukavičky, aby rány zakryla. Dnes se měla konat vánoční slavnost pro měšťany, a macecha s její dcerou Popelce samozřejmě zakázaly jít.

Popelce to bylo líto. Ještě loni tam s tatínkem byli. A i s macechou. To to ještě nebylo tak zlé, i když jí macecha dávala najevo, že je pro ni méně než její vlastní dcera. Právě tyto rukavičky, které si nyní vzala ze své tajné skrýše v kurníku, jí na poslední slavnosti koupil otec. Popelka si je sama vybrala, protože vypadaly skoro stejně jako ty, které měla její maminka na jediném obrázku, který holčička vlastnila.

Zase tak často je nenosila, ale když po otcově smrti zaúřadovala její nevlastní rodina, schytalo to spousta věcí, její krásné rukavičky nevyjímaje. A také služebnictvo. Macecha je všechny propustila a všechnu práci nahrnula na Popelku. "Musíme se uskromnit," říkala tenkrát. "Vařit a poklízet dům od teď budeš ty, a za to budeš dostávat jídlo. Bude teď těžká doba a peněz pomálu, takže musíme šetřit, kde se dá. Pouze vozku si budeme příležitostně pronajímat, bez toho se neobejdeme."

Popelka oplakala odchod především kuchařky Magdaleny, která pro ni byla důvěrnicí. "Nebuď smutná," řekla jí Magdalena. "Brzy si najdu jinou práci a ty tady taky nebudeš navěky. A pamatuj si, že rodiče tě z nebe chrání." Na rozloučenou jí věnovala ručně vyšívaný čepeček, který si ovšem Popelka nikdy nevzala, protože věděla, jak by to s ním dopadlo. Magdalenu už pak také nikdy neviděla, protože do města se vůbec nedostala, a navíc, ona si přece mohla najít práci někde úplně jinde.

Zaslechla z domu smích a raději se běžela ihned věnovat nějaké práci, aby na ni macecha nazačala křičet hned jak by se Popelka ukázala v domě. "Popelko!" ozvalo se zaječení, hned jak v kuchyni odložila vajíčka. "Ano, madam?" přispěchala ihned.

"Ukliď to," ukázala macecha na zašpiněnou podlahu od popela před krbem. "To, že se v tom válíš ty, neznamená, že budeme i my." Popelka poslušně vzala koště a začala pracovat.

"Hej, Popelko, podívej se," ozvala se po chvilce její nevlastní sestra. "Bude mi to slušet."

Popelka se na ni s nezájmem podívala. Sestra před sebou držela tyrkysové šaty ozdobené krajkou na rukávech a ve výstřihu a pošité stříbrnými korálky. "Je to krása, škoda, že na to nemáš, pak bys třeba mohla jít s námi."

Macecha se zasmála. "Máš pravdu. Jenže služka je služka. No co koukáš? Pracuj!"

Den se rychle nachýlil k večeru a nastala hodina odjezdu. Předtím jim Popelka samozřejmě musela pomoci s oblékáním. "Hlavně se tady neulívej," kázala jí macecha, když nastupovala do kočáru. "Musíš spravit vrata od kozího chlívku, vyhodit ten zničený koberec, vyžehlit všechny moje šaty -"

"Moje taky!" skočila jí do řeči její dcera.

"- nanosit dříví ke krbu, vykydat stáj koním a koze a přichystat čočku na zítřejší oběd." Pak za sebou třískla dvířky od kočáru a za chvíli byly obě dvě pryč. Popelka stála před domem a hleděla směrem, kterým odjely. Až mráz ji přinutil vrátit se do domu. Kéž bych taky mohla na slavnost, říkala si. Vrátila se do obývací místnosti, kde těm dvěma pomáhala s oblékáním a dala se do uklízení. Její pohled párkrát zalétl k vánočnímu stromku, který stál tak osamělý uprostřed místnosti. Pod ním už ležely nějaké dárky, ale ani jeden nebyl pro Popelku. Co taky jiného mohla od těch dvou čekat.

Na chvíli přestala uklízet a posadila se u stromečku a zasnila se, jaké by to bylo mít letos Vánoce. Žádná oslava ji totiž nečeká, o dárcích si může nechat jen zdát. Nejspíš je stráví v kurníku se slepicemi, a nebo v chlévě s kozou a koňmi. To nebyla špatná představa. Rozhodně to bylo mnohem lákavější, něž být s těma dvěma.

Rozhodla se jít pro dřevo. Nějaké u krbu sice ještě bylo, ale stejně by ji pro něj macecha stejně poslala. Pak opraví dvířka od kozího chlívku, což byl malý přístavek u stáje, budovy byly spojené i vevnitř. Aby jí práce rychleji utíkala, začala si broukat koledu a šourala se do stodoly, kde zamířila ke kupě dřeva a sklonila se k ní, když se u jejích nohou něco mihlo. Lekla se, ale pak se podívala pozorněji a zjistila, že před ní sedí myška. Držela v tlamičce větvičku, na které se skvěl lískový oříšek.

"Ahoj," pozdravila Popelka myšku a natáhla k ní ruku. Myška k ní přiběhla a upustila větvičku.

"To je pro mě? Děkuji," usmála se Popelka. Myška se jí čumáčkem otřela o ruku a během vteřinky zmizela ve stínech. Popelka si větvičku strčila do kapsy a nabrala si dřevo, které odnesla do domu. Posléze zamířila s potřebným nářadím ke chlévu, aby opravila dveře. Koza Liesa ji uvítala mečením.

"Ahoj, holka, bohužel ti nic nenesu," podrbala ji Popelka mezi rohy. "Přišla jsem ti opravit dveře, takže už nebudeš moct utíkat. Víš přece, že madam by zase křičela, kdyby se to stalo znovu."

Liesa zamečela. Možná souhlasila.

"Víš, moc bych si přála jít na oslavu," konverzovala holčička s kozou, zatímco u dveří manipulovala s různými nástroji.

Ani si nevšimla, že jí během práce vypadl z kapsy oříšek, dokud neuslyšela pod nohama křupnutí, jak šlápla na větvičku a jak se od ní oříšek oddělil.

Polekaně o kousek uskočila. "Proboha!" vyjekla. Zamrzelo ji, že dar, který právě dostala od onoho inteligentního zvířátka, právě zničila. Pak si ale všimla jakéhosi modrého záblesku. Udivilo ji, že je to látka, jak zjistila při bližším pohledu. Odložila dřevo, které doteď držela v rukou, a sebrala oříšek. Začala za látku tahat, a najednou držela v rukou krásné modré šaty. Jednoduché, ale krásné. S krajkou u výstřihu a na rukávech a se zlatými výšivkami na sukni. Holčička vydechla úžasem a zírala na tu krásu. Zvenku se ozvalo zařehtání.