původně v 24:12.2018 0:00
Jedna kapitolka k Vánocům ode mně pro vás
Dimitrij
"Můj syn?" zeptala se máma opatrně a po očku pohlédla na mě. "Ty o něm něco..."
"Vím? Jo, tak nějak," odkýval jí to Abe.
"Ale jak..." zakoktala se máma a já si nemohl nevšimnout, že jí v očích probleskla naděje.
"No..." dával si Abe načas.
"Jak by mohl zjistit... vždyť byl teprve miminko..."
"Oleno," skočil jí do řeči Abe. "Z tvého syna je už dospělý muž, který si toho v životě hodně prožil. To dobré, ale i to špatné. Měla bys to vědět."
"A jak se má? Mluvil jsi s ním? Žije? Je v pořádku? Kde je teď?"
"Možná by ses ho měla zeptat sama," podotkl Abe. A podle všeho v této chvíli to mámě došlo. Abe se zvedl, že nás nechá o samotě. Také jsem se postavil, a než jsem se nadál, byl jsem v mámině objetí.
"Chlapečku můj," zakvílela plačtivě. Objetí jsem jí oplatil, avšak nebrečel jsem jako ona.
░▒▓█▓▒░
Sebastian
Po několika hodinovém letu jsem konečně vystupoval na letišti v Moskvě, kde mě měl očekávat kamarádův strážce. Trvalo nekonečně dlouho, než ke mně konečně doputovala moje taška. Rychle jsem napsal sms, že už jsem na místě, a vydal jsem se ho hledat.
Velmi rychle jsem ho spatřil, jak drží ceduli s mým příjmením, a zamířil jsem k němu. "Brej den," pozdravil jsem. Dostalo se mi dopovědi a otázky, zda jsem Sebastian, na kterého čeká. Po mém souhlasu jsme vyrazili k autu.
Cesta z Moskvy do Omsku měla být delší, strážci se ovšem nechtělo moc kecat. Po očku jsem si ho prohlížel. Mohl být přibližně ve stejném věku jako já, ale jeho zarputilý výraz mu dodával mnohem staršího vzhledu. Evidentně nebyl nadšený, že se musí harcovat tam a zpátky, ještě když to trvá tolik hodin.
Na jeho ruce se zaleskl snubní prsten. Strážce se na mě každou chvíli po očku podíval, takže mě velmi brzy nachytal, jak na něj zírám.
Proč na mě tak kouká, uslyšel jsem najednou.
"Cože?" zeptal jsem se.
"Prosím?" opáčil strážce.
"Říkal jste něco?"
"Ne," odsekl strážce s upřeným pohledem na silnici.
"Zdálo se mi, že jsem slyšel..." zarazil jsem se. "No... to je jedno."
░▒▓█▓▒░
Aline
Nevím, kým jsem byla tentokrát, ale nahlížela jsem pohledem cizí osoby na něco, co zřejmě bývalo lidské tělo. Alespoň tedy to říkal člověk, jehož pohledem jsem nahlížela na celou scénu.
"Strigojové jsou svině," uslyšela jsem. Na mužově tváři, který tuto větu vyslovil, jsem zahlédla zlatou lilii.
Z mých úst vyšel hlas, který však nebyl můj: "To je fakt. Nelze je ani popsat slovy, ty... zrůdy."
"Máme kamerové záznamy? Svědky? Cokoliv?"
"Bohužel ne."
"To je k vzteku."
S trhnutím jsem se celá zpocená probudila. Pohled na ohořelou kostru jsem měla pořád před očima.
"Co se to děje?" ptala jsem se svého tmavého pokoje. "Proč mám tyhle sny?"
Letmo jsem pohlédla na budík a zjistila jsem, že je teprve něco po půlnoci. Spala jsem tedy přibližně jen dvě hodiny. A babička Jeva evidentně věděla, co ty sny znamenají, a nehodlala mi to říct. Prý na to mám přijít sama.
"Co se mi snažíte říct?" ptala jsem se, jako by mi sny mohly odpovědět.
Nakonec jsem vstala a poslepu jsem se plížila do kuchyně pro sklenici vody. Byla jsem velmi vyčerpaná. Každou noc jsem chodila spát se strachem, že se mi zase bude zdát něco ošklivého.
Možná jsem přece jen něco jako babička Jeva, napadlo mě. Ale proč musím snít o nějakém Strigojském vrahovi, to fakt nechápu.
Otočila jsem kohoutkem, abych si napustila do sklenice vodu, ale nevytekla ani kapka. Zkusila jsem to několikrát, ale bez výsledku.
No bezva, pomyslela jsem si, třískla se sklenicí na stůl a zamračeně se na ni podívala, jako by to všechno byla její vina.
"Už toho mám vážně dost," oznámila jsem sklenici. "Nejradši bych - "
A v tu chvíli sklenice vyletěla proti zdi a rozbila se.
" - s něčím třískla," dořekla jsem, překvapena tím, že ta sklenice spáchala sebevraždu.
Tak jsem přemýšlela, že by to možná chtělo nějaký design s VA, ale vůbec netuším, kde bych nějaký mohla sehnat
Žádné komentáře:
Okomentovat