Dimitrij
Byla půlnoc - morojské poledne - a já se znovu vydal do zahrady. Nedalo mi to. Na těch Ivanových duchařských historkách něco je, pomyslel jsem si. Ta dívka - ten duch - mi byla povědomá. Jako kdybych už ji někdy viděl.
Dimitriji, povzdechl jsem si v duchu. Nikdy jsi na nic takového nevěřil a najednou tě to tak zajímá?
Sám jsem se nestačil divit. "Belikove," pokáral jsem se nahlas. Sám jsem nevěděl, o čem se sám sebe snažím přesvědčit.
Zahleděl jsem se směrem k labyrintu. Perfektní místo, kde by se mohl schovávat Strigoj,pomyslel jsem si, ale věděl jsem, že tu mají schopné strážce a něco takového by nemělo být možné.
Najednou mě zamrazilo v zádech a ihned mě zaplavil pocit, že mě někdo sleduje. Pomalu jsem se s rukou na kůlu otočil.
Otevřela pusu, jako by mě chtěla pozdravit, ovšem nevydala ani hlásku. Také jsem na ni beze slova zíral. Po pár vteřinách začala mizet.
"Počkej!" vyhrknul jsem instinktivně. Otočila se a zadívala se na mě.
"Umíš mluvit?" zeptal jsem se.
Přikývla, otevřela pusu, ale pak ji zase zavřela a zavrtěla hlavou.
"Máš jméno?"
Přikývla, ale stále nic neřekla. Pak na mě ukázala. Ohlédl jsem se. Nic za mnou nebylo. Pohlédl jsem zpět na ni. Zavrtěla hlavou a znovu na mě ukázala. "Já?" podivil jsem se. Ukázala na sebe a znovu na mě. "Moje jméno?"
Přikývla. "Dimitrij Belikov." Divně se po mně podívala a pak se usmála. Vztáhla ke mně ruce. Ucouvl jsem. Úsměv jí zmizel z tváře a zprůhledněla. "Nemůžeš mi nějak naznačit své jméno?"
Rozhlédla se kolem sebe, ale zřejmě nenašla nic, co by jí mohlo pomoci, tak jen bezradně pokrčila rameny.
"Já se asi zbláznil," vylétlo mi z pusy najednou.
Naklonila hlavu na stranu a gestem ruky mě vybídla, abych pokračoval. "Jak můžu vidět takové věci, a přitom nebýt stínem políbený?" brblal jsem si pro sebe, ale ona mě slyšela. Zatvářila se udiveně a znovu se pokusila něco říct, jenže se jí to nepovedlo. Zklamaně si položila hlavu do dlaní a začala mizet.
"Počkej!"
Tentokrát ale nepočkala a zmizela. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, jaká je mi zima a jak se třesu.
Pomalým krokem jsem se vydal do pokoje, kde už samozřejmě čekal Ivan. "Kde jsi byl?" zajímal se. "Myslel jsem, že budeme chvíli spolu, popovídáme si a tak."
"Ivane?" začal jsem.
"Co je?"
"Co víš o tom Černým přízraku?" zajímalo mě.
"A co tě to tak najednou zajímá?"
"Jen tak," zamumlal jsem. "Jestli nechceš, nemusíš odpovídat."
"Vím jen že se tu jednou najednou objevila na nějakém plese, co jsem tak zaslechl. Lidi tady o tom nechtějí mluvit, ale myslím že něco vědí. Připadá mi, že venku je víc informací než tady v sídle."
"Hm," přisvědčil jsem. Moc jasné informace to nebyly.
"Na svatbě jsem ještě nikdy nebyl," změnil téma Ivan. "Měl bych pro tebe návrh, pokud budeš souhlasit. Ale na tvém souhlasu vlastně zas tak moc nezáleží, vždycky ti to můžu dát rozkazem, že?"
"O co jde?" přešel jsem jeho rýpání.
"Mezi zásnubní slavností a svatbou je týden čas, pokud se nemýlím, a tak mě napadlo, že bys mohl jet navštívit svou rodinu. Dlouho jsi v Rusku nebyl."
"To by bylo..." nedořekl jsem větu, poněvadž mi Ivan skočil do řeči.
"Než začneš něco namítat, upozorňuju, že sám nezůstanu, budou tu Igor s Gregorem. Ti už si dovolenou vybrali, ale ty ji nemáš skoro nikdy. Mluvil jsem s nimi a oni souhlasí, takže pojedeš a basta."
"Pojedu rád," usmál jsem se. "Ale kde budeš ty?"
"Zůstanu tady nebo se s klukama přemístíme do nějakého nedalekého hotelu. Nemusíš mít obavy, že by se z nás ve tvé nepřítomnosti stali bezdomovci."
Na chvíli jsem si dovolil na všechno zapomenout a těšil jsem se, že zase po dlouhé době uvidím svou rodinu.
Žádné komentáře:
Okomentovat