Aline
Éterový sen to nebyl, avšak nebyl to ani normální sen. Byla jsem sama sebou, ale zároveň ne. V lese byla tma, ale já sledovala muže - Moroje - na parkovišti.
Zaposlouchala jsem se do tlukotu jeho srdce. Svaly se mi napjaly očekáváním, chystala jsem se na něj vyskočit a zabít ho. Chtěla jsem jeho krev.
Nestačil ani vytáhnout klíčky, když jsem vystartovala, popadla ho za krk a vláčela mezi stromy. Viděla jsem, že se chystá křičet, tak jsem na něj výhružně zasyčela: "Radím ti dobře, nekřič o pomoc, stejně ti to na nic nebude. Nikdo ti nepomůže."
V duchu jsem se vyděsila. Přece ho nemůžu zabít! Ale ať jsem se snažila udělat cokoliv, táhla jsem ho dál mezi stromy. Nešlo to zastavit. Proto mi velmi brzy došlo, o co jde. Byla to jedna z vidin, o kterých mi vyprávěla babička Jeva. Takovou, že bych byla někým jiným, jsem ale ještě nikdy neměla.
Nemohla jsem nijak změnit průběh vidiny, a tak jsem ji musela nechat plynout.
Konečně jsme se zastavili. Nebyli jme od parkoviště nijak daleko, stále jsem viděla světla lamp.
"Prosím," prosil vyděšený Moroj. "Prosím, nezabíjej mě."
Cítila jsem, jak jsem se ušklíbla a řekla jsem: "Tohle jsem už tolikrát slyšela." Načež jsem se sklonila blíže k Morojovi: "Ale řekni mi, proč bych neměla?"
Moroj zíral, neschopen slova.
"To jsem si myslela," zasmála jsem se, nebo spíše ta Strigojka, ve které jsem byla.
"Prosím," zaprosil znovu. "Mám ženu. A dítě."
Kdybych mohla, nechala bych ho jít, ale byla jsem pouhý svědek toho, co mělo následovat. Nyní jsem nemohla udělat nic.
Vzala jsem ho za krk a zvedla do vzduchu. Byla jsem velmi silná. Moroj bezmocně kopal nohama ve snaze najít pevnou zem.
"Kolik je tvému dítěti?"
"Šest měsíců," zachroptěl, stále kopajíc nohama.
Stiskla jsem ho ještě více, a pak jsem ho pustila na zem, kde se zkroutil do klubíčka a lapal po vzduchu. Stála jsem nad ním, a pak jsem ho znovu popadla a táhla ho dál.
"Moje dítě..." snažil se něco říct, ale okřikla jsem ho: "Ztichni!" A pak jsem dodala: "Raději mi okamžitě dej klíčky, než si to rozmyslím."
"Klíčky?"
Popadla jsem ho a táhla ho na parkoviště k autu, u kterého jsem ho předtím viděla: "Klíčky od tvého auta, tupče."
"J-jsou t-támhle na z-zemi," vykoktal Moroj.
A opravdu. Na zemi u auta ležely klíčky. Pustila jsem ho a sebrala je. Na vteřinu jsem zahlédla ve skle auta svůj - tedy její - odraz.
Pak sen zmizel, ale pohled jejích rudých očí mě pronásledoval ještě dlouho poté.
░▒▓█▓▒░
Aline
Po probuzení jsem se necítila dobře, byla jsem moc slabá. Chtěla jsem se ohledně toho snu či vidiny poradit s babičkou Jevou, ale nedokázala jsem vstát.
Stále jsem cítila touhu po krvi a touhu zabít, a možná právě proto jsem byla tak slabá. Bylo to tak reálné...
Někdo zaklepal na dveře mého pokoje. "Dále!" zvolala jsem. Vešla sestřenice Karolína: "Snídaně je na stole! Proč jsi ještě v posteli?"
"Není mi dobře. Měla jsem hrozný sen..."
"Kdy naposledy ses krmila?" chtěla vědět.
"Už je to déle," nemělo cenu zapírat.
Karolína si povzdychla: "Musíš se krmit pravidelně."
"Já vím, ale ty hrozné sny..."
"Jaké hrozné sny?"
"Mívám sny o nešťastném muži a jeho dívce, která se proměnila ve Strigojku. Dnes v noci se mi to opět zdálo. Byla jsem tou dívkou a chtěla jsem zabít muže, nebo spíše ona, ale nakonec jsem to neudělala, tedy vlastně ona. A já... Ty sny jsou tak reálné, jako by to byla skutečnost..."
"Možná by sis o tom měla promluvit s babičkou Jevou," navrhla Karolína. "Ale teď ti přinesu nějakou krev, než se ti udělá ještě více špatně."
Další kapitola bude za tradičních 10 komentářů.
Též jsem přemýšlela nad tím, jestli by Aline měla odhalit, kdo je její biologický otec, a společně s tím mě napadlo, jestli by nemohla být něčí nevlastní sestra. Co myslíte vy?
ZDE si můžete prohlédnout plesové šaty
Také bych vám chtěla oznámit, že mám povídku již hotovou :-D Celkem je 23 kapitol.
Žádné komentáře:
Okomentovat