Snažila jsem se to napsat trochu vtipně, ale nepodařilo se mi to vystihnout tak, jak jsem si představovala, přesto doufám, že se alespoň usmějete :-D
Dimitrij
Rosin otec mě pozval k sobě do pokoje a poručil mi, abych se posadil do křesla. Poslechl jsem. On se posadil do křesla naproti mě a začal: "Rose tvrdí, že prý jsi jí pomohl, když ji napadli Strigojové."
"Ano, pane," odpověděl jsem.
Přimhouřil oči: "A pak jsi ji přesvědčil, aby s tebou odešla z domu."
"Ano. Magická bariéra byla pryč a já nechtěl Rose nechávat samotnou v nechráněném domě, navíc v jejím stavu..."
"Tohle bys mi měl objasnit. A hezky rychle."
"Myslím ty její dvě pouta, samozřejmě. Řekla mi o nich."
"Hm..." zabručel. "Sotva se znáte a už sis ji omotal kolem prstu."
"Pane..."
"Taky bych rád věděl, co jsi vůbec pohledával v MÉM domě." Slovo MÉM zdůraznil. "A radím ti, pořádně si rozmysli, co odpovíš."
"Chcete pravdu?"
"Jistě."
"Chtěl jsem váš dům vykrást."
Abe na mě několik vteřin zíral, jako by se chtěl ujistit, že si z něj dělám legraci. Pohled jsem mu oplácel.
"Cos ukradl?" zvýšil na mě hlas.
"Nic, pane."
"To určitě," zavrčel. "Žádný zlodějíček by se nevloupal do domu jen proto, aby si nic neodnesl."
"Já si ale něco odnesl," přiznal jsem se. "Něco jiného, než pro co jsem šel, ale o to je to pro mě cennější."
"A co to bylo?" chtěl vědět.
Přiznám se, nevím, kde se to ve mně vzalo, že jsem začal zrovna s tímhle, ale přesto jsem to vyslovil: "Vzpomínku na úsměv vaší dcery."
Abe na mě vytřeštil oči a jeho obličej podivně zrudnul. "Ještě mi řekni, že ji miluješ," vykoktal pak.
"Ano," přisvědčil jsem. "Miluju Rose a udělal bych pro ni cokoliv."
"Vždyť se sotva znáte," snažil se mě odradit.
"Nikdy jste neslyšel o lásce na první pohled?" zeptal jsem se.
Abe vztekle zaprskal: "Ty drzoune!"
"Omlouvám se, pane," omluvil jsem se způsobně.
On si však ještě nejméně minutu brblal nějaké nadávky, než svou pozornost obrátil zpět ke mně. "Když dívka řekne ne, tak to znamená..." pohledem mě vybídl, abych dokončil větu.
"Když dívka řekne ne, tak to znamená ne. Nikdy bych Rose nenutil k něčemu, co by sama nechtěla."
"Jaké máš plány do budoucna?" vypálil další otázku.
"Rád bych se znovu poctivě živil a hodlám toho docílit," odpověděl jsem po pravdě.
"Doufám, že ses na Rose nepověsil kvůli tomu, že má peníze," zamračil se.
"Jistěže ne."
"Co si myslíš o předmanželském sexu?" chtěl vědět.
Překvapeně jsem vypoulil oči. Tuhle otázku jsem v žádném případě neočekával, ale nenechal jsem se rozhodit a odpověděl jsem: "Myslím si, že je to věc výhradně těch dvou a nikomu jinému do toho nic není. Upřímně, pane, ani vám."
Abe byl v tu chvíli rudý jako řepa, těžko říci, jestli vzteky nebo pobavením a bylo jasné, že mě ještě hodlá pořádně podusit. Jenže co by mohlo být horší než otázka na předmanželský sex?
"Co tvoje rodina?" chtěl vědět.
Rodina?
"Jsem adoptovaný," odpověděl jsem popravdě a rozhodl se o své biologické rodině pomlčet - jako Strigoj jsem si zjistil, kde bydlí a kdo jsou.
"Jak se vůbec jmenuješ příjmením," požadoval Abe další informaci.
Rozhodoval jsem se, jestli mám říci, jestli Belikov nebo příjmení rodiny, která mě vychovala, ale nakonec jsem vyslovil: "Cashion." To bylo jméno adoptivní rodiny, i když momentálně na mých dokladech bylo jméno Belikov.
Přimhouřil oči: "Cashion, jo?"
Přikývl jsem. Bylo mi jasné, že s nějvětší pravděpodobností zjistí i mé druhé jméno, stačilo by jen trochu zapátrat. A navíc jsem nevěděl, co všechno mu Rose o mě pověděla.
░▒▓█▓▒░
Rose
"Myslíte, že se vrátí živej?" zeptala se Lissa.
"Pochybuju," ušklíbla se Charlotte. "Co mu napíšeme na epitaf?"
"Holky," okřikla jsem je. "Nechte toho."
Ale neposlouchaly mě a vtipkovaly dál. V tu chvíli jsem jim záviděla. Já si nedokázala užívat skoro nic, poslední dobou mě něco pořád nutilo myslet na smrt a krev.
A navíc mě zasáhla další špatná zpráva - ani ten Moroj, kterého otec navštívil, neznal řešení mé situace.
Po očku jsem pozorovala Lissu a Charlotte a přála jsem si, aby se nic z toho nestalo. Ony dvě měly štěstí, pouta na ně nedoléhala, ale já však cítila vše, co cítily ony. I přestože jsem měla na prstu další nabitý prsten, cítila jsem se pod psa, a do toho se míchal šťastný pocit Lissy, která se těšila, až zase uvidí Christiana, a Charlottiny pocity z nadcházejícího plesu a z toho, že na něj prý přijde spousta sympatických kluků.
V jednu chvíli se mi podařilo vklouznout Lisse do hlavy, a ze všeho toho štěstí se ve mně všechno sevřelo. Kdy já se naposledy takhle cítila? Kdy naposledy jsem byla doopravdy šťastná?
Stálo mě spoustu úsilí odejít z Lissiny hlavy, ale nakonec jsem to dokázala. Když jsem se vrátila do svého těla, pocítila jsem slabost a začala se mi motat hlava.
"Rose, je ti něco?" slyšela jsem jakoby z dálky něčí hlas, ale nedokázala jsem určit, kdo na mě promluvil. A pak...
... jsem omdlela.
Jisté tři otázky jsem si vypůjčila z TÉTO knihy.
Další bude opět za 10 komentářů.
Žádné komentáře:
Okomentovat