Upír nám vrátil odznaky a zasvítil baterkou do našich obličejů. Zastavil se u mě a najednou přestal vypadat tolik znuděně. Ještě chvíli si mě prohlížel a pak řekl: ,,Zajeďte ke krajnici." Ustoupil a ukázal na místo, kde v cestě stála zavřená dřevěná brána.
,,Sakra," řekl chlápek, co řídil. Nezněl moc vystrašeně, spíš otráveně. ,,Chci se jen dostat domů."
Zděšeně jsem se podívala na Nathana. Ten mě konějšivě chytil za ruku, což ho samotného překvapilo, tak ji radši zase stáhl. ,,To se stává. Je to namátkové."
Vylezli jsme z auta a znuděná žena v uniformě auto prohledala. Mezitím chlápek, co se na nás předtím díval skrze okna, prohledával nás. Donutil nás všechny obrátit naše kapsy a pak nás ohmatával. Byla jsem poslední na řadě. Byla jsem celá napjatá, bála jsem se, že by mě mohl poznat, ale vzápětí mi došlo, že toho jsem se bát nemusela. Přistrčil mě k autu a stál tak blízko, že mezi námi nebylo už skoro žádné místo. Cítila jsem se, jako by mě uvěznil, ne-li přímo dusil. Pak mě jeho ruce začaly ohmatávat po celém těle. Myslela jsem, že brzo vykřiknu. Strávil víc času ,,prohledáváním" mě než ostatních a zajímal se spíš o moje tělo, než o to, co bych mohla skrývat. Za ním stál Nathan, který na hlídače nasupeně zahlížel.
,,Mohl bys přichvátnout?" zeptala se otráveně upírka, která už měla auto prohledané.
,,Vydrž," řekl hlídač. ,,Vypadá nebezpečně." Věděla jsem, že jsem se třásla, i když to by přesně člověk udělal. Lidská dívka by tam stála, bála by se a snesla by to ponížení. Přesně to bylo všechno, co jsem měla udělat. Brzy by to skončilo, kdybych byla trpělivá. Ale když jeho ruka zajela pod moje tričko až k okraji podprsenky, vybouchla jsem. Vřel ve mně vztek. Než jsem si uvědomila, co vlastně dělám, popadla jsem ho a hodila jím na zeď protější budovy, jak nejdále a nejtvrději jsem dokázala. Oba jsme měli stejnou upíří sílu a reflexy, ale já ho překvapila nepřipraveného. Dopadl tvrdě na zeď, po které se nehybný svezl k zemi. Jeho obličej vypadal omámeně a prázdně, ale já věděla, že jsem ho nezabila. Zahojí se rychle, jako všichni upíři.
Žena tam jen stála, na moment úplně ohromená. Pak se její oči rozšířily poznáním. ,,Lucy Wadeová," vykřikla těsně předtím, než po mně skočila.
Zablokovala jsem její útok, jak nejlépe jsem dokázala. Byly jsme podobně velké, ale ona byla v boji trénovaná a já ne. Strčila mě na auto, díky čemuž jsem se praštila do zubů. Přešla ke mně a zavolala si přes vysílačku posily. Obrátila jsem se k ní a snažila jsem se jí silně praštit. Minula jsem její obličej, ale trefila jsem se do jejího ramene, což jí trochu vyvedlo z míry. Každou chvílí se tady můžou objevit posily anebo se upír, kterého jsem hodila proti zdi, může probudit.
Vtom jsem uslyšela zvuk prásknutí dveří od auta. Ze strany řidiče jsem uslyšela Nathana zakřičet: ,,Lucy, nastup!" Nastartoval motor.
Vyhnula jsem se upírčině pěsti. Pozorně jsem upírku sledovala a čekala na její další krok. Praštila mě a já se tak zhroutila k zemi. Snažila jsem se po čtyřech doplazit k autu. Zvládla jsem to k zadní straně auta, ale upírčiny kroky jsem slyšela za sebou. Rychle jsem vklouzla na zadní sedadlo na řidičově straně. Upírka po mě sáhla, ale já jsem práskla dveřmi a přískřipla jí tak v nich prsty. Upírka vykřikla bolestí a vytáhla prsty z auta. Zavřela jsem dveře.
Začala se do auta dobývat, ale Nathan šlápnul na plyn a zamířil proti dřevěné bráně. Vrazili jsme přímo do ní. Díky narázu jsem se praštila hlavou o zadní sedadlo a ta brána se roztříštila na několik třísek. Měla jsem podezření, že předek auta nebude vypadat dobře.
Po narázu jsem se narovnala. ,,Jsi blázen," řekla jsem. Když jsem se podívala k němu, všimla jsem si, že jedeme kolem 80. Podívala jsem se dozadu a očekávala jsem, že za sebou uvidím hromadu světel. Zatím tam žádné nebyly, ale to byla jen otázka času.
,,Já? Ty jsi ta, co si to rozdala s hraniční hlídkou."
,,Ten chlap byl perverzák."
,,Všichni jsou takoví," řekl Nathan. ,,No, dobře. Ne všichni dělaj holkám nemravný návrhy, ale podobné věci se dějí pořád a někdy i horší věci."
,,Díky za další lekci na téma, jak strašní upíři jsou."
Neviděla jsem mu do obličeje, ale měla jsem pocit, že se cítí provinile. ,,Jsi v pořádku?"
,,Jo. Nic moc mi neudělal." Zahřálo mě u srdce při pomyšlení, že se Nathan o mě opravdu bojí.
Auto náhle sjelo z hlavní silnice na rybářskou stezku a já jsem sklouzla na druhou stranu auta. Sotva se mi povedlo před sebe dát ruce, abych se nepraštila. ,,Co to děláš?" zeptala jsem se.
,,Chceš pořád do Lakemontu?" Chci? Můžeme ti pomoct. Ochráníme tě. Ta slova se mi ozývala v hlavě.
,,Ano."
,,Tak nemůžeme na hlavní silnici. Bude tam na nás čekat armáda lidí, co po nás půjde."
Přestože jsme už nejeli na silnici, Nathan jel nebezpečnou rychlostí.
Žádné komentáře:
Okomentovat