Vklouzli jsme do auta a Nathan nastartoval. Jakmile jsme byli na silnici, podal mi falešný odznak. Očividně ho dodělali a nechali ho tam. Stálo na něm jméno Sára Brownová. Osmnáctiletá dívka, která měla povolení odjíždět z města do předměstí. Nejvíc fascinující byl můj obrázek na odznaku. Donna odvedla dobrou prací se zakrytím mojí bledosti. Nebyla jsem zmalovaná nebo něco takového, ale v mém obličeji určitě byla nějaká barva. A ty oči... ty oči byly úžasné. Byly světle modré. Ohromilo mě to. ,,Aspoň za to nemusíme platit," podotkla jsem. ,,Ale stejnak nám to nepomůže. Nemůžeme přejet přes hlídky."
,,Proč ne?"
,,Pete musel říct policii, že jsem s tebou. Touhle dobou už určitě o tobě ví všechno, včetně toho co máš za auto a licenci. Každá hlídka už ví, že tam míříme a v čem pojedeme."
Nutkání brečet se mi vrátilo, ale znova jsem ho zahnala. Snažila jsem se být silná a vymyslet řešení sama. ,,Můžeme ukrást auto?"
Změřil si mě pohledem. ,,Ty víš jak?"
,,No... ne."
,,A myslíš si, že já vím jak? To si myslíš, že každý z nižší třídy lidí ví, jak ukrást auto? Že jsme všichni kriminálníci?"
,,Ne, samozřejmě že ne. Jen jsem myslela, že..."
,,Ale," přerušil mě, ,,možná si na něco přišla." Neočekávaně zajel k obrubníku a otevřel dveře auta. ,,Pojď."
Přiběhla jsem k němu. ,,Co děláme?"
,,Hledáme si novou přepravu."
Prošli jsme přes parkoviště a skončili na ulici, která mi připomínala tu, kde se nacházel klub Fathom. Akorát s tím rozdílem, že okolí bylo stejně jako u tetovacího salonu špinavější a obyčejnější. Stáli jsme vedle klubu a Nathan si prohlížel davy. Lidi, co kolem nás procházeli, si nás vůbec nevšímali. Oba jsme pro ně byli jen obyčejní lidé.
Nakonec se jeho oči zastavily na dvou chlápcích vycházejících z baru. Jeden držel svazek klíčů a u pasu měl připíchnutý fialový odznak. Nathan mě vzal za ruku a společně jsme k nim přiběhli. Nahodil úsměv. ,,Hele, kámo, jedete z města?" Nathan jim nenápadně ukázal fialový odznak na svém pásku.
Jeden z chlápků byl očividně opilý a ten druhý (řidič, doufám) vypadal, že je v dobré náladě. ,,Jasně, do Evanstonu."
,,Naše auto kleklo," řekl Nathan. ,,A není způsob, jak ho opravit před zákazem vycházení. Můžem se svézt s váma? Je jedno, kde nás vysadíte, jen nás dostaňte ven a pak si zavoláme kámoše."
Ti dva chlápci si krátce vyměnili pohledy a pak se zase podívali na nás. ,,Jasně," řekl ten střízlivý. ,,Bez problému." Museli usoudit, že jsme neškodní. Jak málo ale věděli.
Jakmile jsme byli na cestě, ti dva chlápci se spolu vybavovali a totálně zapomněli, že my dva sedíme na zadním sedadle.
,,Co bys chtěl studovat na univerzitě?" zeptala jsem se Nathana tiše. ,,Drama?"
Do té doby jen zíral z okýnka a tvářil se naštvaně. Bylo jasné, že přemýšlel nad tím, že jsem mu zničila život. ,,He?"
,,Jsi docela přesvědčivý herec," vysvětlila jsem.
Věnoval mi zatrpklý úsměv. ,,Každý by byl dobrý herec, kdyby ho mohl potencionálně zabít upírskej mafián. A jen tak mimochodem... ty jsi strašná herečka. Nikdy jsem ti nevěřil, že bys mi rozervala hrdlo."
,,Sakra," řekla jsem a zaslechla jsem ve svém hlase zklamání.
,,Ještě ti není 18, co?"
,,Ne."
,,Za jak dlouho ti bude?"
,,Za míň než rok."
Zatvářil se lehce znepokojeně. ,,Ach tak. Stejnak bys mohla zabíjet už teď."
,,Nebudu. Počkám." Všichni upíři měli potřebu se krmit během jejich osmnáctého roku a občas tu byly časy, kdy jsem se probudila s touhou po krvi, třebaže mě představa chladnokrevného zabíjení děsila k smrti. Se zabíjením jsem ale nespěchala, zvlášť teď když mám úplně jiné starosti, jako třeba zůstat naživu. Aspoň má matka nebude muset pořádat žádnou party na oslavu mého prvního zabití. Ovšem jestliže mě Bryan a ostatní chytí, možná moji rodiče použijí stejnou dekoraci a catering na můj pohřeb.
Vrátila jsem se k předchozímu tématu. ,,A co bys teda chtěl studoval na univerzitě?"
,,Hmm. Netuším. Něco jiného. Něco duchaplného. Něco, co by mohlo změnit svět." V jeho tváři se zračil inspirující, skoro až toužebný výraz. O chvilku později se zatvářil rozpačitě, když si uvědomil, co řekl a přiznal tak, že je zranitelný idealista. Jeho obličej potemněl. ,,Něco, co není barman."
,,I když nemůžeš na univerzitu, mohl bys dělat jiný druh práce."
Zavrtěl hlavou a jeho výraz znovu potemněl. ,,A jsme tam, kde jsme byli, Lucy. Stále nechápeš, jaké to je, ne ze své pozice."
,,Proč je to tak těžké? Jsi chytrý a milý a očividně máš i známosti. Proč bys nemohl dělat něco jiného?"
Vypadal, že je trochu překvapen mými kompliment, ale nepřimělo ho to odbočit od tématu. ,,Ty jsi upír. Jsi na vrcholu potravního řetězce. Náš pán. Můžeš si dělat, co chceš. Kdybys chtěla, můžeš nás zabít a v podstatě by to nemělo žádné následky."
,,Ale loterie..."
,,Ale, no tak. Ani ty nemůžeš být tak naivní a myslet si, že upíři se vždy řídí loterií."
K dotování našeho denního jídelního přídělu jsme vymysleli roční systém krmení. Jistá populace lidí - kriminálci, žebráci a další nežádoucí obyvatelé - jsou umistěni do losovacího zařízení a když přijde čas krmení jednoho z upírů, upír nebo upírka si z něj vytáhne jméno. Právě proto je hranice mezi městem a předměstím tak přísně řízená. Je pak snadnější vystopovat ,,vítěze" loterie. Losování z ,,osudí" je však leckdy pochybné a jak Nathan poukázal, upíři se podle loterie vždy neřídí. Mnoho upírů si totiž libuje v neplánovaných svačinkách, i když je to nezákonné. Když však lidé zmizí, jen málokdo se na to ptá.
,,Chápu, proč nás nenávidíš," řekla jsem slabě.
Obrátil se zpátky k oknu. ,,Ne. Nechápeš."
,,Nenávidíš mě?"
,,Nevím, co si mám o tobě myslet. Pravděpodobně jsi mi zničila život. Měl jsem tě rovnou na hranici udat... ale i tak..."
,,I tak co?"
Povzdechl si. ,,Já nevím. Je na tobě něco zvláštního. Něco... no, nedokážu to vysvětlit. Mám pocit, jako bych tě znal už celý život. Bože, to zní tak pitomě." Ne úplně pitomě. Věděla jsem přesně, co tím myslel, ačkoli jsem tomu sama nerozuměla.
Zbytek cesty jsem prostě seděla a přemýšlela. Celý můj život se změnil. Všechno o čem jsem snila, se teď zdálo nemožné. Ve své mysli jsem stále viděla jen ten disk, nádherný kruh vytepaný ze zlata a stříbra, pokrytý kroužky a tvary, které vypadaly jen jako nesmyslné kresby dlouho mrtvého upírského řemeslníka. Ale když jsem se na ty symboly podívala, promlouvaly ke mně. Koukat se na ně bylo pro mě něco jako číst billboard. Poslání toho disku bylo jasné a zřetelné a každý si to uvědomoval. Můj otec a Bryan jednali rychle a já jsem jen tak tak utekla.
,,Už je to tady," řekl Nathan, čímž přerušil moje myšlenky.
Auto zpomalilo a před námi byly vidět známky hraničního přechodu. Děsivě rozsáhlé elektrické ploty. Tyčící se oslepující lampy. Moje srdce zběsile tlouklo, protože jsem si vzpomněla na to, co říkal Nathan o namátkových kontrolách. On a já jsme předali naše odznaky řidiči. O chvíli později na nás skrze okýnko koukal upír v uniformě. Vypadal znuděně, pravděbodobně už měl konec směny a byl unavený z prohlídky aut. Vzal si naše odznaky a skoro se na ně nepodíval. Vzplanula ve mně nová naděje. Pete policii nejspíš dal tip na moje falešné jméno na odznaku, ale hraniční ochranka věnovala větší pozornost autům pouze s chlapcem a dívkou.
Žádné komentáře:
Okomentovat