Jak Popelka (ne)slavila Vánoce - Kapitola 4

 

O DESET LET POZDĚJI

„Princi Augustine, musíte se oženit,“ uslyšel princ Augustin hlas rádce Tomana, sotva vešel do trůnního sálu. Protočil oči a povzdychl si. „To slyším pořád. Proboha, proč bych se měl ženit? Je mi teprve dvacet.“

„Synu,“ napomenul ho král. Vypadal unaveně. A taky že byl. Posledních několik měsíců byl neustále unavený. V noci nemohl pořádně zamhouřit oka. Byl zázrak, když spal v kuse hodinu. Čím dál častěji se třásl, byť zimou to nemohlo být, o to se pečlivě staralo služebnictvo. Poslední dobou také zhubl. Už to nebyl ten veselý a usměvavý muž. Na královském dvoře se už vystřídalo několik tuctů doktorů a žádný nebyl schopen přijít na to, co krále trápí.

Augustin se na něj podíval a při pohledu na něj raději spolkl veškeré další argumenty. Pomalým krokem došel před trůn a mírně se otci poklonil. „Dobrý den, otče,“ pozdravil uctivě

„Synu můj,“ povzdychl si král. „Už tady dlouho nebudu. Brzy převezmeš trůn. Prosím tě, vem rozum do hrsti a aspoň o tom uvažuj. Nechci, abys na tomto světě zůstal sám, až já odejdu.“

„Otče,“ řekl Augustin. „Buď si jist, že se jednou ožením. Ale nechci si vzít jen tak někoho. Chci, aby to byla dívka, kterou budu mít rád. Nechci si vzít cizí hloupou princeznu, kterou jsem nikdy neviděl. Nač si brát ženu, kterou nemiluji? Kvůli penězům, půdě, hmotným statkům? To by bylo výhodné akorát tak pro všechny okolo, jen pro mě ne. A možná ani pro ni ne. “

„Princi,“ okřikl ho káravě rádce.

„Synu, měj rozum,“ prosil král..

„Rozhodli jsme se, že uspořádáme ples,“ přerušil ho rádce. „A na něm si vyberete nevěstu a oženíte se.“

„Cože?“ vykřikl Augustin. „To tedy ne!“

„Ano.“

„Nechci si brát ženu, kterou nemiluji!“

„Synu. Jak myslíš, že jsme se seznámili s tvou matkou? Také tak. Před svatbou jsme se viděli všehovšudy třikrát. Nakonec jsme se do sebe zamilovali a byli spolu šťastní.“

„Jak mám být takhle šťastný?“ oponoval tiše princ. „Proč se mám ženit ze zištných důvodů?“

Král si jen povzdechl a nic neřekl..

Augustina při pohledu na slabého a nemocného otce trochu zahryzalo svědomí. Myslel to přece dobře. Brzy, bohužel, převezme zodpovědnost, až otec odejde.

Zašilhal směrem doleva, kde visel portét jeho matky. V tu chvíli ho přepadl stesk a přál si, aby tu byla taky. „Ať jsme na tom sebehůř, vždy to může být ještě hoší,“ říkala vždycky. Je to velká pravda, pomyslel si. Manželství, ve kterém není láska, sice není dobrý nápad, ale oproti tomu, že člověk ztratí někoho blízkého, je to nic. Takhle budu mít aspoň někoho, a třeba se spolu i naučíme vycházet.

„Dobře,“ kapituloval princ. „Souhlasím.“

„Výborně!“ vykřikl rádce. „Ihned se pustím do příprav!“

„Ale mám podmínku.“

„Copak ještě, synu?“

„Přeju si, abychom pozvali i poddané.“

Král i rádce se zatvářili udiveně. „Jak tě tohle napadlo, synu?“ podivil se král

„Napadlo,“ odvětil Augustin. „Naše země je skvěle prosperující, za což vděčíme našim poddaným, proto si myslím, že si zaslouží nějaké poděkování.“

Král s rádcem si vyměnili pohledy a král se v duchu podivil nad tím, jak dospěle jeho syn promluvil. „Ano,“ souhlasil po chvilce. „Myslím, že to není špatný nápad. A když budou ty Vánoce...“

„Jak si přejete, Veličensttvo, Výsosti,“ souhlasil i rádce. „Je to skvělý kompromis – ples pro poddané a žena pro našeho prince. Bude to skvělé.“

„Spoléhám na vás, rádče, že se o vše postaráte,“ promluvil král. „Všichni vám budou k dispozici. Pusťte se prosím ihned do příprav, ať vše stihneme včas.“

„Budete spokojeni.“

֍֎

„Tak co, jak to dopadlo?“ zeptal se Augustina jeho věrný druh James, když za sebou princ zavřel dveře své komnaty.

„Ples bude.“

„Neboj to nějak dáš,“ poplácal ho James soucitně po rameni. Moc dobře totiž věděl. Co se Augustinovi honí hlavou.

James byl synem podkoního, ale s Augustinem si byli velmi blízcí, skoro jako bratři, jen to krevní pouto chybělo.

„Manželka taky bude. Už se mi to nepodařilo oddálit.“

„Možná bychom si mohli vyrazit, to by ti mohlo pomoct, abys na to nemyslel. Aspoň na chvíli.“

„Ano,“ přisvědčil Augustin. „Na chvíli..“

A právě o tu chvíli později už vyjížděli na svých koních ze zámku. V sedlových brašnách měli trochu jídla a penež a takové oblečení, jaké nosí prostí vesničané nebo takové, které nosí bohatí měšťané, ale nebylo to to samé jako na zámku. Augustin se s oblibou tajně plížil po městech či vesnicích a pozoroval své poddané, jak vedou prostý a klidný život. Na první pohled až moc klidný, ale on přece nemohl vědět, co se skrývá za zavřenými dveřmi. Ale rád snil. A občas dokonce něco daroval, ať už kousek chleba nebo pár zlatých.

Projeli městem a zamířili k nedalekému rybníku, který už byl zamrzlý. Aby ne, když byla zima. Vědli, že za lesem, který začínal kousek od rybníka, se nachází jak několik bohatších usedlostí, tak i nějaké ty chatrče, kde žili chudí lidé a Augustin se rozhodl, že si to dnes namíří právě tam.

Jak se blížili k rybníku, uviděli na břehu klečící postavu. Přijeli blíž a zjistili, že je to mladá dívka, ve stejném věku jako oni, možná o něco mladší. Měla před sebou vytvořenou malou díru a v ledové vodě prala prádlo. Měla na sobě jenom lehké šaty, neměla ani kabát. Bylo znát, že je jí zima.

Zvedla hlavu, až když zastavili kousek od ní. Neřekla nic, jen se na ně dívala. A Augustin se díval na ni. „Potřebujete něco, urození pánové?“ zeptala se po chvíli.

„Musí ti být zima,“ ujelo Augustinovi.

„Jsem zvyklá,“ utrousila dívka tak potichu, že ji sotva slyšel. Vytáhla z vody košilku, kterou právě prala, vyždímala ji a hodila ji do velkého pleteného koše a vzala si další kousek. Pokračovala v práci, jako by tam vůbec nebyli. Augustin s Jamesem si vyměnili pohled.

Nakonec Augustin slezl z koně a vytáhl ze sedlové brašny kousek chleba a tři zlaté mince. Obojí položil vedle koše, pak vylezl zpátky na koně a odjeli s Jamesem pryč.