Jak Popelka (ne)slavila Vánoce - Kapitola 1

Není to zrovna Vampýrská akademie, ale po dlouhý době jsem konečně něco sesmolila. 

Tenkrát bylo Popelce teprve devět let a měly to být její první Vánoce bez otce, který zemřel teprve před pár měsíci. Během té doby se toho tolik změnilo... Když tu ještě otec byl, macecha a nevlastní sestra se k ní nechovaly tak zle jako teď. Sice jí dávaly najevo, že je méněcenná než ony, ale dokud otec žil, vždy ji ochránil. Maminku znala pouze z obrázku. Zemřela při porodu. Popelka obrázek a pár dalších drobností, které byly jejím jediným majetkem, schovávala v malé dřevěné krabičce ve slepičím kurníku, protože tam macecha nikdy nechodila. Holčička často snila o tom, že se jednou vymaní z tohoto života. Ale jak? Zůstala na světě úplně sama. Kromě macechy a nevlastní sestry nikoho neměla. Ty dvě jí za posluhování nechávaly přespávat u dávno vychladlého krbu, a vždy jí neopomněly připomenout, jak jsou šlechetné, že ji tady vůbec trpí. Že by měla být vděčná, že jí dávají střechu nad hlavou.

"Popelko!" ozvalo se z domu ostré zavolání. "Popelnice, kde vězíš! Jak dlouho ještě máme čekat!"

A to byla další věc. Neříkaly jí jejím jménem, byla pro ně jen Popelka.

Rychle zahrabala krabičku pod hromádku slámy v rohu, sebrala do zástěry vajíčka a spěchala do domu. "Tady jsem," vklouzla dveřmi do domu. Na chodbě už na ni čekala rozezlená macecha.

"Kde se flákáš?" uhodila na ni. "Už máš být dávno v kuchyni a vařit! Jak si to představuješ?"

"Byla jsem pro vajíčka."

"Mazej do kuchyně uvařit oběd," sykla macecha. "Ať už tě tady nevidím. Až uvaříš, tak půjdeš do lesa k rybníčku vyprat. A potom, hned jak se vrátíš, vyčistíš ten červený koberec, který jsi svojí vinou ušpinila. A ne abys zase ujídala jídlo, které ti nepatří."

"Ano, madam," neměla Popelka sílu odporovat.

"Zmiz," máchla macecha rukou směrem ke kuchyni. "Můžeš očekávat, že si zkontroluju, jestli jsi udělala všechno, tak jak jsi měla."

"Ano, madam," zopakovala Popelka a vydala se směrem ke kuchyni. Za ní se ozvalo pohrdavé odfrknutí a pak macecha panovačně odkráčela za svou dcerou.

֍֎

Po obědě se macecha s dcerou chystaly do města, takže Popelka musela zapřáhnout koně do kočáru. Jakmile odjely, Popelka se vydala s plným košem prádla k rybníčku do lesa. Třásla se zimou, a to ještě ani nenamočila ruce do studené vody. Ale takovéhle trýznivé úkoly jí macecha nařizovala stále. Dělala cokoli, aby devítileté Popelce znepříjemnila život.

Když dorazila k jezeru, všimla si, že už je na něm vrstva ledu. Naštěstí ale ne nijak tlustá, protože když na něj jednou nohou stoupla, praskl. Zmrzléma rukama a pár dupnutími se jí po chvíli podařilo probourat díru. Začala prát a bylo jí do pláče.

Ve městě pod královským zámkem se měla konat slavnost, a právě na konci tohoto města ony bydlely. Macecha s dcerou odjely nakupovat šaty. Byla to předvánoční slavnost pro všechny měšťany. Tedy skoro pro všechny. Macecha Popelce samozřejmě zakázala jít, i když ji Popelka prosila. "Ne, nikam nepůjdeš," odbyla ji macecha. "Myslíš, že lidé jsou zvědaví na něco takového, jako jsi ty?"

"Ještě by se vyděsili," přisadila si nevlastní sestra. "Stačí, že tě máme na očích my. Co by si o nás pomysleli, že živíme takovou Popelku? Už bychom se nemohly ukázat na ulici." Na devítiletou holku byla macešina dcera dost potvora.

A má to mít po kom, pomyslela si Popelka, zatla zuby a pokračovala v praní, už necítila ruce. Chlad jí pronikal i do ostatních částí těla, protože její šaty opravdu nebyly do zimního počasí - potrhané šaty, špinavá zástěrka a tenký kabátek z kůže, který už jí začínal být malý.

Konečně měla hotovo. Vzala koš do zkřehlých rukou a vydala se domů. Koš s prádlem odložila na vratkou židličku u krbu a dala se do čištění macešina červeného koberce. Bylo jí jasné, že koberec ušpinily schválně ty dvě, aby jí měly co vytýkat. Skvrna samozřejmě vyčistit nešla, jen se zvětšila. Popelka přestala a bezradně se na skvrnu dívala. Pak si všimla, že u krbu už není žádné dřevo ani uhlí. Bude pro něj muset dojít, ale to ji beztak nezachrání od zbičování za zničený koberec.

Rozběhla se do stodoly, kde úplně vzadu nějaké dřevo a uhlí ještě bylo. Popelka poznala, že ji brzy čeká další cesta do lesa, tentokrát pro dřevo. Začala si dávat stranou větvičky i polínka, když tu najednou pod svýma nohama zahlédla pohyb. Vylekaně o kousek uskočila. A pak uviděla mezi dřevem malý čumáček, který vzápětí zmizel. Nahradilo ho rychlé ťapkání, načež se čumáček znovu objevil a ozvalo se vřísknutí.

Myš, došlo Popelce. Je tam uvězněná myš.

Popelka se myší nikdy nebála, proto se ihned rozhodla, že jí pomůže. Opatrně začala odstraňovat větvičky. Musela dávat pozor, aby se hromádka dříví nezřítila. "Neboj, pomůžu ti," mluvila na myšku, která opět vyděšeně vřískla. Popelka odstranila posledních pár větviček a myška vyběhla ven. "Už je to dobrý," usmála se na ni Popelka a nastavila jí ruku. Myška se jí posadila do dlaně, podívala se jí přímo do očí a tichounce pískla.

"Nemáš zač. Příště na sebe dávej větší pozor."

Po těchto slovech jí myška seběhla z dlaně a zmizela kdesi ve stodole.

֍֎

Popelku bolely ruce. Kousala se do rtu, aby se nerozbrečela. Některé šrámy se otevřely a trochu krvácely a jiné vypadaly, že k tomu nemají daleko. Sotva se macecha a sestra vrátily s kočárem plným látek a šperků a jedním vánočním stromečkem, macecha okamžitě zkontrolovala, jak si Popelka vedla při práci. Jako vždy si našla něco, co se jí nelíbilo. Rozkřičela se, když uviděla nenávratně zničený koberec. Popelka brečela a prosila, ale nebylo to nic platné, macecha zůstala neoblomná, a tak Popelka musela nastavit ruce. Rány rákoskou raději ani nepočítala.

Když mučení konečně skončilo, Popelka odešla před dům, stejně by jim prý jen překážela, jak jí řekly. Stála na dvorku před domem, ve tmě, a dívala se do okna, jak jim vozka pomohl postavit stromeček, a pak ho také vyhodily a daly se do zdobení. Popelka je pozorovala se smutkem v duši a říkala si, jestli ještě někdy potká někoho, díky komu bude zase šťastná.