Sebastian
"Za chvíli už tam budeme," podotkl strážce. "Jen potřebujeme zastavit, abychom natankovali."
"Jistě," odvětil jsem nepřítomně. "Bez benzínu logicky nepojedeme dál."
Strážce opravdu nevypadal přátelsky naladěn, měl snad ještě horší náladu než na začátku cesty. Jeli jsme dlouho, už byl večer, před chvilkou padla tma. Konečně se objevilo městěčko, a zanedlouho jsme na jeho konci narazili i na benzínku, která tedy byla až skoro na konci města. Stálo tam jedno auto.
"Raději se zamkněte," nakázal mi strážce, než vystoupil. Poslechl jsem ho. On obsloužil auto a šel zaplatit. Já jsem zatím ve střehu čekal. Najednou mi někdo zaklepal na okýnko. Nadskočil jsem. Stála tam mladá holka tak v mém věku, v koženém oblečení, na obličeji sluneční brýle.
"Dobrej," slyšel jsem ji přes okýnko.
"Dobrej," odpověděl jsem.
"Potřebovala bych pomoc," vyslovila.
"S čím?" chtěl jsem vědět. Nevím proč, ale neměl jsem z ní dobrý pocit. Vypadala, že je dost bohatá, ale ty sluneční brýle mi neseděly. Na co někdo potřebuje sluneční brýle v noci?
Strnul jsem: "A do prdele."
To už na nic nečekala a obrovskou silou prorazila okénko, rozrazila dveře a vytáhla mě ven z auta. Chtěl jsem použít magii, ale nešlo to, protože mě rychle a bolestivě znehybnila. Vykřikl jsem, když mi křuplo v levé ruce. Jako ozvěna se ozval výkřik zevnitř benzínky.
"Hm," přiblížila se tesáky k mému krku. "Takový mladý a nezkažený kluky mám nejradši. Taková sladká krev..."
"Nech mě být!" zavrčel jsem.
"Ani náhodou," zašeptala mi do ucha. "Tebe si vychutnám. A pomalu."
Vzpomněl jsem si na Joan a na naší malou. "Ne!" pokusil jsem sebou cuknout. "To nejde! To nemůžeš."
"Ale můžu," olízla mi krk. "Cítím tvůj strach. To mám ráda. Ale moc sebou necukej. Jinak se naštvu a -" zarazila se uprostřed věty a v jejím obličeji se objevilo překvapení. Podívala se mi do očí. "Smrdíš," vytkla mi. "Až moc povědomě."
"To má bejt lichotka?" heknul jsem. A pak jsem využil chvíle, kdy nedávala pozor, a vykopl jsem. Trochu ji to překvapilo a vykolejilo. Udeřil jsem ohnivou koulí, ale minul jsem. Hrozně mě bolela hlava, protože se mnou předtím dost nevybíravě mrskla o zem, a levá ruka přímo rezonovala bolestí, a nebylo divu, protože při letmém rychlopohledu na ni jsem zjistil, že kost trčí ven. Ať tak nebo tak, bránit jsem se mohl v tomhle stavu jen napůl a ne moc dlouho. Maximálně pár dalších vteřin.
Znovu se ke mně přiřítila a smýkla mnou. Zatočila se mi hlava. Takže žádných pár vteřin. Takhle nemám šanci ani jednu. Kde je sakra ten strážce? Aha, nejspíš mrtvý. Vevnitř bude ještě někdo... proběhlo mi hlavou.
Najednou jsem uslyšel výbuch a do plic se mi navalil kouř a žár málem sežehl kůži. Stále mě držela na zemi. Teprve teď jsem si všiml, že jí z obličeje spadly brýle. Byla překvapivě krásná. Až na ty oči.
"Tvůj kámoš už je mrtvej," oznámila mi lakonicky. Její rudý pohled mě přímo rentgenoval.
"Tvůj taky," odpověděl jsem unavěně. Chtělo se mi spát.
"Ale kdepak," ozval se mužský hlas. "Jsem přímo tady."
Neviděl jsem ho, ale cítil jsem, že stojí blízko.
"S tamtím už je amen. Co uděláme s touhle nickou? Vezmeme ji ostatním?"
Strigojka se na mě zaměřila. "Chtěla jsem si ho dát sama, ale myslím, že teď by bylo lepší, kdybychom ho odvezli někam daleko a nechali ho tam chcípnout. Pokud by ovšem nezhebnul už cestou, že?"
Silné nakopnutí do žeber mi moc nepomohlo.
"Raději se zbavme důkazů," zahučel on. "Potom rozhodnu, co s ním uděláme."
Poslední, co jsem zahlédl, bylo, jak se Strigojka dívá na svůj odraz v okýnku mýho auta. A pak byla už jen tma.
Žádné komentáře:
Okomentovat