Rose
Otevřela jsem oči.
Vůbec jsem netušila, kde jsem. Nadzvedla jsem se na lokty a rozhlédla se. Ležela jsem v malém altánku vedle malého kulatého jezírka obloženého kameny.
Pak jsem si všimla postavy, která postávala opodál a pozorovala mě. Připomínala mi Samaru z hororů. Zaječela jsem.
"Nemusíš se mě bát," promluvila ta postava.
"Co se stalo?" chtěla jsem vědět. "Já myslela, že umírám, a teď je mi..."
"Opravdu jsi umřela," přisvědčila ta postava.
"Kdo jste?"
"To není důležité."
"A co se stalo? Prosím, řekněte mi to."
"Tvoje cesta byla ukončena, ale nebylo to správně. Měla jsi jít dál. Proto jsem ti mohla pomoci. Stačilo ti dát pár kapek vody života."
"Voda života?" zahleděla jsem se na jezírko.
"Ano. Když si však vezmeš vodu když ti to není souzeno, musím zasáhnout. Ale ty jsi měla pokračovat."
"A ostatní..."
"Všichni jsou v pořádku."
"Ale jak dlouho..."
"Moc dlouho ne."
"Co se stalo s Tašou?"
"Je tam, kde má být," odvětila postava. Všimla jsem si láhve, která se zatřpytila kousek ode mně.
"Je uvnitř?"
"Ano."
"Možná ti bude lépe, až si vzpomeneš."
"Vzpomenu si na co?"
░▒▓█▓▒░
Rose
"Můžeme?" zeptal se otec.
Přikývla jsem. Otec mi nabídl rámě. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla. Dlouhé bílé šaty mi splývaly až na zem a mě najednou přepadly myšlenky, zda je moje rozhodnutí správné. Mám se vdát za Jamese, nebo poslechnout hlas svého srdce a být s Dimitrijem?
Zhluboka jsem se nadechla a pak jsme vykročili. Všichni vstali a otočili se naším směrem. Šli jsme pomalu. Nervózně jsem svírala kytici a hledala pohledem... koho vlastně? Dimitrij tady přece není.
Vyhledala jsem pohledem Lissu, která se šťastně usmívala a v ruce držela kapesníček, aby si jím mohla osušit slzy dojetí. Pak jsem uviděla Jazmin, která už plakala, a střídavě se dívala na mě a na Jamese.
Přepadly mě výčitky. Věděla jsem, že Jazmin Jamese miluje. Možná, že i on cítil něco k ní, ale vzít jsem si ho měla já. Jen proto, že to domluvil můj otec.
Ani jsem nevnímala, když jsme došli k Jamesovi, který se krátce podíval po Jazmin, než jsme se obrátili ke knězi.
░▒▓█▓▒░
Rose
Vzpomínka zmizela stejně rychle jako se objevila, ale pocity z ní zůstaly. Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že nejsem v altánku s tou záhadnou postavou, ale že ležím na silnici někde uprostřed lesů. Vstala jsem, ale okolí jsem nepoznávala. Všude jen stromy, stromy a stromy.
Než jsem však stačila něco podniknout, oslnilo mě ostré světlo a uslyšela jsem skřípění brzd.
"Kde ses tu sakra vzala? Málem jsem tě -" známý hlas se zarazil. "Rose?"
"Adriane?"
Žádné komentáře:
Okomentovat