Rose
Nemohla jsem tomu uvěřit. Nemohla jsem uvěřit, že on, Joe, ten, co mě uvěznil v láhvi, je tady.
"Rose, počkej!" křičel někdo, nejspíš právě Joe, ale já ho ignorovala. Chtěla jsem se od něj dostat co nejdál.
On byl však rychlejší a brzo mě dostihl a chytil mě za paži: "Rose, dej mi aspoň šanci, abych ti to vysvětlil!"
"Není co vysvětlovat!" vyštěkla jsem.
"Je toho hodně, co je třeba vysvětlit," nedal se, srovnal se mnou krok a otravoval dál: "Ani si nedokážeš představit, jak jsem toho litoval, když -"
"Jasně, určitě jsi toho moc litoval," odsekla jsem.
"Pamatuju si, jaký to bylo, když jsem si uvědomil, co jsem ti udělal. Jasně, byl jsem rád, že jsem z lahve venku -"
"Jenže to odnesl další nevinný člověk!" zaskřípala jsem zubama. "Tak nedělej že mě nebo jeho lituješ!"
"Další?" podivil se Joe.
"Ten blázen mi dal svobodu, abych se mohla vrátit domů! A jenom kvůli tobě!" zaječela jsem na něj. "Kdybys nebyl takovej sobec..."
"Tak proč mě nenecháš, abych ti to vysvětlil? Jen pět minut, prosím!"
Otočila jsem se a dala jsem mu - což on nečekal - pěstí do obličeje. Upadl na zem a držel se za nos. "Můžeš mě klidně zmlátit, jestli chceš, ale nic to nevyřeší," zamumlal.
Pozorovala jsem ho, jak vstává. "Máš velký štěstí, že tady zrovna nikdo není, jinak by na tebe mohli zavolat policii za napadení," utrousil. "Ještěže mi neteče krev."
"Obvykle dávám takový rány, že hned začne," poznamenala jsem.
"Třeba to vyjde příště," řekl a udělal pár legračních grimas, načež usoudil: "Zlomenej nejspíš nebude."
"Tak to máš štěstí."
"Tak dáš mi těch pět minut?" zeptal se.
"Pod jednou podmínkou."
"Jakou?"
"Pak už mě přestaneš otravovat a každej si půjdeme svou cestou."
"Dobře," souhlasil. "Ale radši si sedni, protože až ti řeknu úplně všechno, určitě mě budeš nenávidět."
Protože jsme se nacházeli nedaleko parku, šli jsme se posadit tam. Odsunula jsem se od Joea na druhý konec lavičky.
"Tak mluv," nařídila jsem mu. "Řekni mi všechno co chceš a pak zmizni."
"Asi znáš Natašu Ozerovou, že?" začal.
"Ano. Je to teta jednoho mýho kamaráda," odpověděla jsem. "Ale nikdy jsem ji moc nemusela, ani nevím proč."
"Je to moje nevlastní sestra."
"Cože?" vyjekla jsem.
"Je to moje starší nevlastní sestra a moje celé jméno je Joe Alexander Wilson Ozera."
Podíval se na mě: "Krvácíš. Vezmi si kapesník."
Bezmyšlenkovitě jsem si sáhla na obličej a když jsem ruku odtáhla, opravdu jsem na ní měla krev. Vyškubla jsem Joeovi kapesník a on poznamenal: "Z nosu bych měl krvácet spíš já."
"Tu ránu sis zasloužil."
Pokračoval: "Víš, tehdy, kdy jsem tě uvěznil do láhve, jsem byl hodně pod sestřiným vlivem. Sám jsem v láhvi nebyl moc dlouho, a když jsem se z ní dostal ven, byla to úleva. Až postupně jsem si začal uvědomovat, co jsem ti provedl, co jsem provedl vám dvěma..."
"Nám dvěma? Koho myslíš tím nám dvěma?" chtěla jsem vědět.
"Víš, to, že jsem tě uvěznil v láhvi, není jediná věc, co jsem udělal."
"Cos udělal?" zvýšila jsem na něj hlas.
Sklopil oči. "Sestra byla zamilovaná do jednoho muže, jenže ten ji odmítal, a ona pak zjistila, že chodí s jinou, o čemž nikdo nevěděl. Nedovedeš si představit, jak zuřila, když na to přišla, ale protože jsem byl džin, náležitě toho využila a přála si, aby na sebe ti dva zapomněli. A ta žena, ten muž... Opravdu zapomněli."
"A co to má společnýho se mnou?"
"Ta žena, Rose," podíval se mi do očí, "jsi ty. Nechal jsem tě zapomenout na tvou lásku."
Žádné komentáře:
Okomentovat