Dimitrij
Tu noc jsem nemohl usnout. Cizím prostředím to být nemohlo, skoro celý rok jsem každou noc přespával jinde.
Byl jsem snad nervózní? Ale z čeho?
Možná z toho, že Roza spala ve vedlejším pokoji? Sotva se známe. Vzpomněl jsem si na polibek, krátce poté, co jsme málem přejeli Oscara.
Nakonec jsem přece jen musel usnout, protože jsem se najednou objevil v éterovém snu. Protože Sebastian ovládal éter, tak to na mě několikrát zkoušel, tudíž jsem sen vyvolaný éterem dokázal poznat. A nemýlil jsem se. Přímo přede mnou stál můj bratr.
"Dimitriji," oddechl si, "no konečně. Už jsem myslel, že nikdy nespíš."
Jen jsem na něj zíral, neschopen slova. Vypadal úplně jinak, než jsem si ho pamatoval. Jeho chlapecký vzhled se vytratil a nyní vypadal jako muž. Dokonce měl několikadenní strniště.
"Vypadáš jinak," konstatoval jsem.
Sebastian se hrdě usmál. "Ty taky. Máš jiskřičky v očích. Že ty ses zamiloval?"
"Tohle opravdu probírat nebudeme," povzdechl jsem si. "Raději mi řekni, co tady děláš? Jak jsi mě našel?"
Sebastianův úsměv pohasl. "Ty nejsi rád, že mě vidíš?"
"Ale jsem. Samozřejmě že jsem," odpověděl jsem rychle, protože jsem byl opravdu rád, že ho vidím. "Ale proč jsi mě hledal?"
"Protože jsi můj bratr a já tě mám rád."
"Nezasloužím si to."
"To není pravda," odporoval mi Sebastian. "Zasloužíš."
"Myslíš?"
"No ano," mračil se Sebastian. "Copak ty můžeš za to, že se z tebe stal Strigoj? Ne, nemůžeš."
"Ale zabíjel jsem."
"Dimitriji," zvážněl Sebastian. "Prosím tě, vrať se domů. Prosím."
"Sebastiane," povzdechl jsem si. "Já nemůžu. Nemůžu vám přijít na oči."
"Ale máma -" chtěl něco Sebastian říct, ale sen se přerušil.
V tu chvíli jsem se probudil. "No tohle," zamumlal jsem si pro sebe.
Neměl jsem ale čas uvědomit si, co se vlastně stalo, protože někdo zaklepal. "Dále!" pozval jsem dotyčného dovnitř a letmo zkontroloval čas. Byly tři hodiny.
Ve dveřích se objevila Rosina hlava.
"Děje se něco?" zeptal jsem se.
"Ne," odpověděla. "Jen nemůžu spát."
"To já taky ne," zamumlal jsem si pro sebe.
"Můžu k tobě?"
"Jistě," odpověděl jsem. Rose vklouzla do pokoje a zavřela za sebou dveře. Posunul jsem se, aby měla na posteli místo.
"Zase se ti zdálo něco zlého?" zeptal jsem se ustaraně. "Nebo ti není dobře?"
"Jsem v pořádku," odpověděla. "Jen nechci být sama. Vadí ti, že jsem tady? Jestli ano, zase půjdu."
"Nevadí mi to. Proč by mi to mělo vadit?"
░▒▓█▓▒░
Sebastian
"Podařilo se ti Dimitrije najít?" zeptal se otec.
"Ano, podařilo se mi ho zkontaktovat, ale nestihl jsem mu to říct. Ani on mi neřekl, kde je. Sen se přerušil," odpověděl jsem.
Otec si jen povzdechl. "Já nevím, co se tomu chlapci honí v hlavě. Vím, že si to všechno vyčítá, ale přece se nemůže navěky trestat."
"Ještě se ho pokusím zkontaktovat," slíbil jsem. "Nevzdám to a přivedu ho domů."
Otec přikývl. "Jen doufám, že to bude včas."
"A proč matku prostě nemohu vyléčit?" zeptal jsem se.
"Víš, že si to nepřeje," odpověděl otec.
"Ale přesto bych..."
"Sebastiane," okřikl mě, "mě se to také nelíbí. Miluji tvou matku a nechci ji ztratit, ale budeme to muset respektovat."
V chodbě se objevila Joan. "Jak je Jessice?"
"Má lepší den. Zrovna teď usnula," odpověděl jsem.
"Takže žádná zpráva z nemocnice?"
"Bohužel ne. Žádného vhodného dárce zatím nenašli."
Žádné komentáře:
Okomentovat