Dimitrij
Když mě ovanul lehký vánek, konečně jsem otevřel oči. Stál jsem na královském dvoře kousek od hlavní brány. Výborně. O vstup jsem se tedy nemusel starat, ale musel jsem se někde ubytovat. Zamířil jsem do centra, abych našel nějaký hotel. Abe mi velkoryse poskytl peníze.
Všechno vypadalo stále stejně, až na pár domů, které měly starý nátěr. Procházel jsem se ulicemi a podvědomě očekával, že potkám Rozu. Nevěděl jsem úplně přesně, ve kterém dni jsem, a potřeboval jsem si to co nejrychleji ověřit.
Nevšiml jsem si ho, dokud jsem do něj nenarazil. "Proboha, Belikove, dávej pozor," zahučel Adrian, podle všeho opilý, načež se ne mě zmateně podíval: "Kdy ses převlékl?"
"Ty seš opilej," konstatoval jsem místo odpovědi.
"Jen trošičku," zablekotal.
"Že se nestydíš," zamračil jsem se na něj.
"Dej mi pokoj," zabručel a potácel se pryč.
Vyjeveně jsem za ním zíral. Zapomněl jsem, jaký býval Adrian ožrala. Chudák Sydney si s ním dost užila, než jsme ho přesvědčili, aby toho nechal. Tvrdil, že jakožto umělec musí někde nacházet inspiraci a alkohol mu ji poskytuje. Navíc mu to pomáhá před vedlejšími účinky éteru.
Ještě chvíli jsem se procházel, než jsem narazil na vhodný hotel. Vešel jsem dovnitř. Na recepci seděla znuděná postarší Morojka a četla si nějaký časopis, podle obálky zřejmě o nějakých polonahých surfařích.
Přistoupil jsem k pultu. Recepční nijak nereagovala. Odkašlal jsem si a recepční si mě konečně všimla.
"Přejete si?" zabručela otráveně.
"Chtěl bych se tu ubytovat," řekl jsem to, co bylo zřejmé.
Recepční - podle jmenovky Jean Paulová - pomalu a naštvaně odložila časopis a začala něco třískat do klávesnice.
"Prosila bych doklady."
Podal jsem jí je. Zadala údaje.
"Pokoj 303, tady máte klíče," mrskla s mými doklady a klíči na stůl. "Chcete pomoci se zavazadly?"
"Ne, děkuji," odmítl jsem.
"Fajn. Přejeme příjemný pobyt," vzala si zpět časopis a pokračovala v 'četbě,' aniž by se zeptala, jestli mám ještě nějaké přání.
Zamířil jsem do pokoje, abych si ho prohlédl. Vzal jsem si sluneční brýle, ačkoli mi nikdy neslušely a nebyl jsem na ně zvyklý, a vyšel jsem znovu ven, poohlédnout se po Roze. Doufal jsem, že ji potkám.
Jak jsem procházel kolem různých míst, vynořovaly se v mé hlavě různé vzpomínky. Park, ve kterém si Rose zvrtla kotník, když jsme spolu běhali, a já o ni potom pečoval. Dělal jsem všechno, co chtěla. Stačilo, aby na mě udělala ty svoje psí oči. Nebo jak jsme tam stavěli sněhuláčí rodinku. Při té vzpomínce jsem se musel pousmát.
A pak se to najednou stalo. Roza stála přímo proti mě. Rychle jsem sluneční brýle schoval.
"Dimitriji?" podivila se. "Nešel jsi náhodou na schůzi tý tvý zásahovky?"
"Ne. Možná..."
Tázavě pozvedla obočí.
"Totiž ano. Právě tam jdu," odpověděl jsem.
"Aha. Fajn," přikývla.
Zíral jsem na ni. Když jsem ji najednou měl před sebou, nevěděl jsem, co jí mám říct.
"Dimitriji," ošila se. "Přestaň na mě tak divně zírat."
"Promiň, já jen..." Popadl jsem ji a přitáhl si ji do náruče. "Rozo," vydechl jsem jí do vlasů.
Vymanila se z mého sevření a podivila se: "Nejsi nemocnej?" Položila mi ruku na čelo. "Když jsi odcházel z bytu, byl jsi ještě úplně normální."
Vzal jsem jí za ruku, kterou mi položila na čelo. "Rozo, nic mi není," ujistil jsem ji. "A kam jdeš ty?"
"K lékaři. Poslední dobou mi není nějak dobře." Podezřívavě si mě přeměřila pohledem. "Ale to jsem ti taky říkala, než jsi odešel. Vážně se chováš divně."
"Jo, já vím," přisvědčil jsem nepřitomně.
"No, tak já už půjdu, měla bych tam být včas," ukončila naši konverzaci.
"Počkej ještě," zastavil jsem ji.
Sklonil jsem se k ní a políbil ji. Po takové době... Bylo to stejné, jak jsem si pamatoval. Nechtěl jsem ji pustit, ale nakonec jsem musel.
Natáhla se, aby mě ještě políbila na tvář, a pak pokračovala v cestě. "Uvidíme se doma!" zamávala mi ještě, než zmizela za rohem.
Žádné komentáře:
Okomentovat