původně v 23.5.2017 0:02
Dimitrij
Ivan se vzpamatoval první: "No ty vole! To je fakt hustý! Tak já si přeju -"
"Ty jsi neotřel mou láhev, tudíž ti nesloužím," okřikla ho Rose.
"Dimitriji, můžeš si pro mě přát atomovou bombu? Pěkně prosím!"
"Ne," odsekl jsem.
"A čím teda Strigojům odstřelíme ty jejich tupý nemrtvý palice?" protáhl zklamaně obličej.
"Nic jim ustřelovat nebudeme."
"To jste vždycky takoví?" zeptala se Rose, která evidentně nechápala, o čem mluvíme.
"Ne," odpověděl jsem ve chvíli, kdy Ivan řekl: "Ano."
Protočila oči: "Že já se vůbec ptala."
"A jak ses vůbec dostala do láhve?" zajímal se Ivan. "A není tam trochu těsno? Přece jen je na tebe dost malá."
"Ivane, nebuď nezdvořilej," okřikl jsem ho. "Posaďte se," nabídl jsem Rose.
"Klidně mi tykejte," prohodila směrem k nám.
"Jmenuju se Ivan," představil se Ivan rychle. "Ivan Zeklos."
"Jseš příbuznej s Jessem Zeklosem," spíše konstatovala než se zeptala.
"Jo, je to můj bratranec z nevim kolikátýho kolene," souhlasil Ivan.
"Mohl bys mu něco vyřídit?"
"S radostí."
"Fajn. Tak mu řekni:'Najdu si tě, ty pitomej zmetku, a zakroutím ti krkem.'"
Ivan udiveně pozvedl obočí, ale souhlasil: "Samozřejmě."
Přeskakoval jsem pohledem z jednoho na druhého a absolutně nechápal, o čem to mluví.
"A když jseš ten džin," pokračoval Ivan, "může si ten, kdo otře tvojí láhev, přát cokoliv? Jako opravdu cokoliv?"
"Úplně cokoliv ne," odpověděla. "Pár omezení máme."
"Například?" byl Ivan zvědavej.
"Například nemůžeme vyhubit Strigoje, protože se velmi brzy objeví další. Nebo nemůžeme vrátit čas. Nemůžeme nikoho přinutit, aby někoho miloval. Nemůžeme oživit mrtvé."
"V tom případě mám štěstí, že mě Alexis miluje i bez džina."
"To máš," souhlasila Rose.
"Takže si Dimittrij nemůže přát žádnou dívku," zamyslel se Ivan. "Ale mohla bys mi alespoň poradit -"
"Ivane," zavrčel jsem na něj výhružně.
"A můžeme si přát tvojí svobodu?" napadlo Ivana.
"Ano, ale v tom případě se džinem staneš ty," řekla smutně. "To se stalo i mě. Nechala jsem se přelstít a vidíte, jak jsem skončila."
Bodlo mě u srdce.Takže jí nemůžu pomoci.
"A nějakou oklikou by to nešlo?" zeptal jsem se nenápadně.
"Na nic jsem nepřišla," pokrčila rameny. "Celých těch pět let, co trčím v lahvi, mě nic nenapadlo, a navíc to raději odnesu já, než abych to hodila na někoho nevinného. A ti zlí jsou moc chytří, takže by nenaletěli."
Najednou někdo zazvonil. "Půjdu otevřít," zvedl jsem se. "Vy dva seďte."
"Raději schováme láhev," slyšel jsem říkat Ivana.
"Dobře," souhlasila Rose. "Ještě by jí někdo mohl vzít."
"Nahoru!" zavelel Ivan.
Znovu se ozval zvonek. "Už jdu!" zavolal jsem a otevřel dveře.
"Ahoj, Dimko!" zašvotiřila Taša.
Ano, zase Taša. A nebojte, vymyslela jsem pro ni bezva trest za to, že se zase vetřela k Romitri. Co byste pro ni vymysleli vy?
Žádné komentáře:
Okomentovat