Dimitrij
Pozoroval jsem Ivana a Alexis, jak se k sobě mají. Seděli jsme v luxusní kavárně. Nás strážce oba Morojové vykázali k jinému stolu, aby mohli být sami.
"Kávu, prosím," objednal jsem si, když se u našeho stolu objevil číšník.
"A jakou přesně?" chtěl vědět.
Náhodně jsem si nějakou vybral a on řekl: "Výborná volba." Pak se obrátil na Mirandu, se kterou jsem seděl u stolu. "Latté, prosím," objednala si ona. Číšník odtančil pryč. Miranda se na mě obrátila: "Dimitriji, jen si vyjasníme..."
"Jistě," přikývl jsem. "Myslí to dobře, ale..."
"Jo," přikývla. "Já mám přítele a..."
"Chápu," ujistil jsem ji. "Budeme jen přátelé."
Usmála se na mě. "To by bylo skvělý."
"Ale Ivan si vzal do hlavy, že mi najde holku," řekl jsem. "Prej už to nutně potřebuju."
Miranda se usmála: "Neber si to osobně, ale myslím si, že má pravdu. Pořád jseš sám a někdo, kdo by ti ukázal život, by ti určitě prospěl."
"Ještě ty s tím začínej," odmávl jsem to. "Mě je samotnému dobře."
"To říkáš teď, ale co budeš říkat až někoho potkáš? Mohl by sis vybírat. Holky padají do mdlob jen když kolem nich projdeš nebo se na ně podíváš."
"Prostě jsem ještě nepotkal tu pravou."
"Ale ona jednou přijde a pak budeš muset uznat, že jsme měli pravdu."
"Uvidíme," utrousil jsem.
Když jsme se pak s Ivanem s holkama před kavárnou rozloučili a odcházeli jsme, Ivana začalo náramně zajímat, o čem jsme se s Mirandou bavili.
"Má přítele," sdělil jsem mu.
"Aha," pokrčil rameny. "Zklamání... V tom případě bys mohl jít na rande s -"
"Ivane!" zarazil jsem ho. "Velmi si cením tvojí snahy a vím, že to myslíš dobře, ale přítelkyni si dokážu najít sám!"
"Promiň," omluvil se.
"V pořádku, ale prosím, Ivane, už nic neorganizuj."
"Hm..."
"A jaký bylo tvoje rande?"
"Skvělý!" rozzářil se. "Ale musíš mi poradit s tou básní. Zmínil jsem se Alexis a ta je z toho nadšená."
"Dobře, něco vymyslíme. Jenom doufám, že jí zase nepůjdeš zpívat pod okno. Víš, jak to dopadlo posledně."
"Já za to nemůžu," bránil se. "To její matce to nepřišlo vhodný."
"A proto na tebe vylila kýbl studený vody."
A takhle jsme se pošťuchovali celou cestu domů. Lidi se na nás dívali jako na idioty.
Když jsme konečně přišli k domu, všimli jsme si, že na schodech leží krabice. Přišli jsme blíž a obhlíželi ji ze všech stran. Nebyla nijak velká, vypadala jako krabice na boty, byla obalená v papíru a převázaná jakýmsi provázkem. Ani jeden z nás neviděl žádnou adresu ani odesílatele, ani příjemce. Nakonec jsme ji vzali dovnitř.
"Třeba je to bomba!" nadchnul se Ivan. "Pojď, Dimitriji, odpálíme to!"
"Zklidni se, Ivane, ano?" požádal jsem ho, položil krabici na křeslo v obýváku a pro jistotu se Ivana zeptal: "Není to nějakej tvůj žertík, doufám?"
"Ne," bránil se nařčení Ivan.
Pozorně jsem se na něj zadíval.
"Opravdu nevím, co to je!" ohradil se. "Otevřeš to?"
"Budu muset, jinak mi nedáš pokoj," povzdechl jsem si a šel do kuchyně pro nůž. Vrátil jsem se do obýváku, přeřízl jsem na krabici provázek, sundal papír a otevřel ji. Ivan mi celou dobu koukal přes rameno.
Krabice byla vystlaná polystyrenem a v něm byla schovaná stará láhev. Ivan ji vytáhl ven. "Pěkná, ale dost zaprášená," ohodnotil ji a podal mi ji, abych si ji mohl také prohlédnout.
Vypadala staře. Neměla žádné ucho, za které bych ji mohl držet. Měla červenou barvu a bylo na ní vyryto spoustu zlatých vzorců.
Zvedl jsem ruku a setřel jsem z lahve trochu prachu, abych si ji mohl lépe prohlédnout. Sotva jsem to udělal, malé víčko se samo otevřelo a z lahve vyšel kouř, který se vzápětí změnil v krásnou dívku. Ivan překvapeně otevřel pusu a já v šoku upustil láhev.
"Dávej pozor," napomenula mě ta holka a sehnula se pro ni. "To, že se ta láhev nedá rozbít, neznamená, že s ní můžeš mlátit, jak se ti zlíbí."
Když se narovnala, pozorně se podívala na nás dva, jak na ní s otevřenou pusou zíráme.
"Kdo z vás otřel tu láhev?" zeptala se.
Ivan do mě šťouchl: "To on."
"Tvá vůle je mou vůlí. Tři přání tvá se vyplní," řekla a uklonila se: "Džinka Rose Hathawayová, nedobrovolně k vašim službám."
Žádné komentáře:
Okomentovat