Rose
Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem se uzdravila, alespoň fyzicky. Přitom jsem měla pocit, jako by Anastasia potád byla se mnou. A nebylo divu. Její vzpomínky na to, co prožila, byly nyní i moje. Cítila jsem její lásku k Emmettovi, cítila jsem její nenávist k Dragomirům, která se pozvolna přetavila spíše v lhostejnost. Viděla jsem Aliciinu tvář. Byla to úplná kopie Lissy.
Bratr Albertina kamaráda se nakonec uzdravil, ale na obličeji měl dlouhou jizvu, která se mu táhla od středu čela přes pravé oko až skoro k uchu.
A Alberta... Testy DNA potvrdily, že Avery je skutečně Albertina vnučka a Alberta zažádala, aby holčičku svěřili do její péče. Vyšlo to a obě jsou šťastné.
Michailovi se nakonec paměť vrátila. Byl šťastný, když zjistil, že se Soňou čeká dítě. Nyní už jsou manželé a vědí, že budou mít chlapečka.
No a já a Dimitrij... Opatruje mě jako oko v hlavě a stojí mě hodně přesvědčování, abych někam mohla jít sama. Pořád má o mě strach a já se mu nedivím.
Nakonec se mi ho ale podařilo přesvědčit, že za bílého dne se mi na hřbitově nic nestane a navíc na mě celou dobu uvidí. Nechápal, proč chci jít k Anastasiinu hrobu, po tom co nám způsobila, ale já cítila, že to Anastasii tak nějak dlužím, proto jsem požádala otce, aby zjistil, kde je pohřbená.
S malou kyticí bílých růží jsem stála na starém hřbitově u zpustle vypadajícího náhrobního kamene, na němž bylo vyryto Anastasiino jméno, rok narození a úmrtí a nápis: STRÁŽKYNĚ A KAMARÁDKA.
Položila jsem kytici ke kameni a přejela jsem bříšky prstů po nápisu. Když jsem vzhédla a podívala se na vzdálenější konec hřbitova, zahlédla jsem Anastasii. Zvedla ruku a zamávala mi. Oplatila jsem jí zámávání. Vedle ní se zjevil Emmett, objal ji kolem pasu a oba zmizeli.
"Sbohem, Anastasie," řekla jsem tiše. "Doufám, že teď už budeš mít klid."
A co si myslíte o obálce nové povídky, kterou jsem právě přidala do menu? O čem si myslíte, že by mohla být?
Žádné komentáře:
Okomentovat