Rose
Probudila jsem se velmi brzy ráno. Vtáhlo mě Charlottino pouto. Zdála se jí nepěkná noční můra o útoku Strigojů. Téměř poslepu jsem došla do koupelny a chrstla si do obličeje studenou vodu, což mě dokonale probralo.
Podívala jsem se do zrcadla. Měla jsem kruhy pod očima a byla jsem bledá jako smrtka, jak by řekl můj otec. Cítila jsem se slabá.
Přes pyžamo jsem si přehodila župan a chtěla jsem sejít dolů do kuchyně, ale všimla jsem si ruchu před domem. Otec se rozhodl odjet velmi brzy. Někdo zaklepal na dveře.
"Dále!" zavolala jsem a otec vstoupil.
"Už odjíždíš," konstatovala jsem.
"Ano," odpověděl.
Objala jsem ho. "Dávej na sebe pozor," zamumlala jsem mu do ramene.
Oplatil mi objetí. "Budu," slíbil mi.
Doprovodila jsem ho ke vstupním dveřím a pozorovala jsem, jak otec a jeho strážci nastupují do auta a odjíždějí, načež jsem vyběhla nahoru po schodech a chňapla jsem po svém mobilu. Lissa měla přijet někdy kolem doby oběda a do té doby jsem to tady musela nějak zváldnout sama.
Rozhodla jsem se, že si dám sprchu. Hlad jsem neměla, takže si snídani dám později. Pak mi ale najednou zapípal telefon. Lissa mi psala, že bude mít zpoždění a přijede až někdy odpoledne. Takže tady celé odpoledne budu muset zůstat sama a nějak to zvládnout.
░▒▓█▓▒░
Dimitrij
Už od brzkého rána jsem se zdržoval v parku naproti obrovskému domu, do kterého jsem se dnes chystal. Tam se určitě dá najít spoustu drahých věcí, které by šly prodat.
Dům byl dvoupatrový plus přízemí, s bílou fasádou, a dokonce měl i ozdobné sloupy. Tahle rodinka zřejmě musí být velmi bohatá.
Uviděl jsem, že z garáží vyjíždějí auta a do nich nastupují lidé. Zacouval jsem do stínu stromů, aby mě nikdo z nich neviděl. Pak z domu vyšel mocně vyhlížející Moroj. Připomínal mi mafiána.
K mojí radosti odjížděli někam pryč a vypadalo to, že na delší dobu, soudě podle zavazadel. Výborně. Dnes se tam zajdu podívat.
Kolona aut za chvíli odjela. Když jsem si byl jistý, že jsou opravdu pryč, pomalým krokem jsem se vydal k domu. Byl opravdu obrovský a já si pomyslel, že tam určitě bude spoustu cenných věcí. Až mě z toho zamrazilo v zádech.
Obešel jsem celý dům a kupodivu jsem objevil mrňavý zadní vchod, který byl samozřejmě zamčený, pro mě to však nepředstavovalo žádný problém. Stačil však šperhák a za chvilku už jsem měl volnou cestu.
Jen co jsem vešel, zaznamenal jsem, jak se všude všechno leskne. A to doslova - na podlaze jsem dokonce viděl svůj odraz. Nad tím vším leskem a cennými věcmi jsem musel udiveně hvíznout. Tahle rodinka je skutečně velmi bohatá, bohatší než jsem si představoval.
Najednou jsem uslyšel hru na klavír. To mě zarazilo. Vždyť nikdo nemá být doma! Se vší opatrností jsem popošel a přitom jsem napínal uši, abych zjistil, odkud hudba jde.
A zjistil jsem to brzy.
Nakoukl jsem do společenské místnosti a tam u klavíru zády ke mně seděla dívka. Světlo z oken na ni svítilo a tvořilo jí nad hlavou zvláštní svatozář. Anděl, prolétlo mi hlavou. Opravdu mi připomínala anděla. Potřásl jsem hlavou. Blbost. Andělé přece neexistují.
Chtěl jsem se nenápadně vypařit, jenže parkety pod mýma nohama zrádně zavrzaly. Zatraceně.
Přestala hrát a otočila se. Údivem se jí rozšířily oči, když mě uviděla. Zvedl jsem ruce, aby viděla, že v nich nemám žádnou zbraň. "Nebojte se," řekl jsem. "Neublížím vám."
"Kdo jste?" zeptala se.
Bohužel u povídky Rodina pro Rose mě opustila Múza, takže v ní budu pokračovat později. Asi by nedopadlo dobře, kdybych v ní pokračovala bez nějakého určitého nápadu. Ale určitě ji dokončím.
Žádné komentáře:
Okomentovat