Kdopak je to přijel navštívit?
Rose
Pozorovala jsem, jak si ta cizí holka ve mně lstivě prohlíží Lissu. Věděla jsem, co plánuje a nehodlala jsem to dovolit, jenže jediný, s kým jsem mohla mluvit, byla ona a mluvit s ní bylo jako mluvit do dubu, jak s oblibou říkali učitelé na akademii, když se snažili domluvit nějakému studentovi, který je neposlechl a udělal znovu to, za co ho kárali.
Lissa její lstvý pohled nezaregistrovala a nadšeně se na ni vrhla a objala ji: "Já jsem tak ráda, že žiješ! Všichni jsme o tebe měli hrozný strach! Plánujeme malou soukromou oslavu, tak ne aby ses z toho pokoušela vyvlíknout!"
"Uvidíme," dostalo se Lisse odpovědi. Ta nadšeně odtančila za Christianem, aby ho seznámila s nejnovějším nápadem ohledně večírku.
░▒▓█▓▒░
Anastasia
Pozorovala jsem blondýnu. Ježily se mi chloupky na krku. Věděla jsem, že ovládá éter a já... já se éteru bojím. Nemůžu si pomoct. Když jsem zemřela, Alicia Dragomirová, která také ovládala éter, mě oživila a měly jsme spolu pouto, a Alicia mě pak chladnokrevně zabila, jen chvilku potom, co jsem z ní odčerpala temnotu.
A Vasilisa jí byla tak hrozně podobná. Kdybych nevěděla, že je to Vasilisa, myslela bych si, že je to Alicia, taková podoba mezi nimi byla. Obě ovládaly éter...
"Rose, netvař se tak nabubřele," přisedl si vedle mě kluk, o kterém jsem věděla, že se jmenuje Eddie Castile.
"No dovol?" otázala jsem se. Někdy mě už otravovalo, jak mě oslovují Rose a Rozo.
"Klid, já to tak nemyslel," omlouval se Eddie.
Zamračila jsem se na něj. Tenhle kluk mi opravdu brnkal na nervy. On se na mě na oplátku zašklebil, a pak se zvedl a šel za svou dívkou Jill, jednou z posledních dvou žijících Dragomirů. Pozorovala jsem je a najednou se vedle mě ozvalo: "Vypadají spolu hezky, že?"
"Rosemarie," zasyčela jsem na ni.
"Anastasie," oplatila mi.
Trochu jsem strnula, když jsem uslyšela své jméno, navíc vyslovené takovým tónem. "Jak víš, jak se jmenuju?"
"Slyšela jsem, jak si pro sebe brbláš."
Viděla jsem, jak na mě několik kamarádů z druhého konce místnosti zírá. Usmála jsem se na ně a snažila se potlačit chuť zakroutit Vasilise krkem a ukončit tak lákavé svrbění v prstech.
"Kdo je Emmett?" zajímala se Rosemarie dál.
Málem jsem vyprskla vodu, které jsem se právě napila. "V tom nešťourej," zasyčela jsem nenávistně. "Do toho ti vůbec nic není."
"Řekla bych, že je, zvlášť když jsi mi ukradla tělo a chceš zabít mojí nejlepší kamarádku, její sestru a možná i mě."
"Samozřejmě, že i tebe. Neunesla jsi to, co jsi udělala, a tak ses také zabila," plánovala jsem, co napíšu do dopisu na rozloučenou, než ji zabiju také.
"Anastasio, vždyť to přece nemusíš dělat. Ano, chápu, že tě bolí, co se ti stalo, i když nevím, co to bylo, ale Lissa a Jill za to přece nemohou," mluvila Rosemarie.
Dělá ze sebe chytrou a snaží se tvářit, že sežrala všechnu moudrost světa.
"Co kdybys mě konečně nechala na pokoji?" zakřičela jsem na ni vztekle a vyrazila pryč z místnosti.
░▒▓█▓▒░
Lissa
"Co kdybys mě konečně nechala na pokoji?" zakřičela Rose a vyběhla pryč z místnosti. Všichni jsme se po sobě zmateně podívali. Věděli jsme, že se Rose ještě necítí zcela v pořádku, ale to, že křičí na vzduch rozhodně není normální.
"Dimitriji, co se to s Rose děje?" zeptala jsem se.
"To taky nevím," dostalo se mi odpovědi. "Možná si budeš myslet, že jsem blázen, ale... Jednou se mi zdálo, že má Rose modré oči. Když jsem mrknul, už to zase bylo normální, ale přesto..."
"Hm... Modré oči, křičení na vzduch... To nebude jen tak..." uvažovala jsem. "Kéž by nám mohl někdo poradit. Ona sama nám asi nic neřekne."
Najednou někdo zabušil na dveře. Dimitrij se zvedl a šel otevřít.
Další návštěva. Už tak je u nás v bytě dost těsno, pomyslela jsem si, načež jsem ode dveří zaslechla, jak někdo rusky říká: "No konečně! To je teda úroveň, nechat tady stát starou dámu takhle dlouho!"
Žádné komentáře:
Okomentovat