Anastasia
Být znovu živá bylo po takové době... Nevěděla jsem, jak to popsat. Užívala jsem si, jak okolo mě všichni poskakují. Hlavně ten dhampýr Dimitrij. Stačilo se o něčem zmínit a on to co nejrychleji s radostí udělal.
V noci, kdy jsem nemohla spát, jsem se zaměstnávala tím, že jsem se Rosemarii Hathawayové, jak se jmenovala dřívější majitelka tohoto těla, hrabala v hlavě.
░▒▓█▓▒░
"Tati, zesil to."
"Prosím, pane Dragomire. Miluju to!"
"Ta píseň je hloupá. Tradiční definice světa na blití."
"Mlč, Andre, já a Roza ji chceme slyšet."
"Roza a já, Lisso, Roza a já."
░▒▓█▓▒░
"Ta je za Natalie, co? Vypadá čerstvě."
"Omlouvám se. Musel jsem."
"Omlouvám se. Váhala jsem."
"Rose. Jsi tak silná a nebojácná a drzá. Budeš mít mnoho dalších příležitostí zabít Strigoje."
░▒▓█▓▒░
"Začínáš být melodramatický. A plýtváš."
"Nedmlouvej!"
"Mám hlad. Chci jenom říct, že bys měl..."
"Pusť ji, nebo tě zabiju."
"Jistě. Zkus to."
"Vypadni!"
Zrzek se k němu rozběhl. Strigoj mu zlomil vaz.
"Tady máš. Doufám, že to uspokojí tvůj hlad. A nech mi taky něco."
░▒▓█▓▒░
A takových věcí tam bylo ještě spoustu. Byla to velmi potěšující zábava, zvláště s každou smrtí. Vzpomínala jsem na zápasy se Strigoji, které jsem nezabila. Vyhrabala jsem ve vzpomínkách Vasilisu. Třeba objevím nějakou její slabost.
░▒▓█▓▒░
Dimitrij
Měl jsem takovou radost, že je Roza konečně vzhůru. Měl jsem o ni velké obavy. Byla vážně zraněná, ale nyní se uzdravovala a zítra ji měli propustit z nemocnice. Ostatní mě donutili jít si domů odpočinout. Nejdříve jsem nechtěl, ale pak se k nim přidala i Roza.
Čas se bez ní vlekl. Přišel jsem domů teprve před hodinou, ale měl jsem pocit, že jsem odešel před dlouhou dobou. Nemohl jsem se dočkat zítřka.
Zamířil jsem do koupelny, abych se oholil, osprchoval a vyčistil si zuby. Uprostřed čištění zubů jsem na sebe pohlédl do zrcadla a na chvíli jsem ustal v činnosti. V odraze v zrcadle byla Roza. Otočil jsem se, ale za mnou nikdo nestál. Asi už blázním, uklidňoval jsem se, když jsem se ujistil, že odraz v zrcadle je zcela normální.
░▒▓█▓▒░
Rose
Byla hluboká noc, když Anastasia vstala a přešla k oknu Takhle vážně vypadají moje vlasy zezadu? podivila jsem se.
Vždy jsem si stěžovala na to, jak vypadám, ale teď jsem musela uznat, že jsem docela hezká. Plné rty, dlouhé hnědé kudrnaté vlasy. Neuměla jsem to ocenit, dokud jsem mohla. A teď už nemůžu udělat vůbec nic.
Uvažovala jsem, zda tak přemýšlel i Mason, když zemřel a snažil se se mnou mluvit. Zalitovala jsem, že tu teď není, aby mi dělal společnost. Aspoň bych tu nemusela trčet tak sama a nemusela bych přihlížet tomu, jakou mají všichni radost, že jsem vzhůru a přitom jediná já vím, že to nejsem doopravdy já.
"Budu bojovat," vyslovila jsem nahlas. "Vybojuju si svůj život zpět."
Najednou se Anastasia prudce otočila a zahleděla se mým směrem. Zalapala po dechu. "Vidíš mě?" otázala jsem se drze.
Jen se zašklebila: "No jistě."
"Nemysli si, že ti svůj život jen tak nechám."
"Nechci tvůj život. Až dokončím, co jsem kdysi započala, zbavím se i tebe."
Žádné komentáře:
Okomentovat