Dimitrij
Před očima se mi mihla tvář muže, kterému jsem se díval do očí, než jsem ucítil v hrudi tu pálivou bolest a pak všude byla jen tma, než jsem se jako duch probral na zemi a bezmocně pozoroval, jak Donovan Volkov se svými kumpány nechávají shořet mé tělo.
Nyní jsem jel s Rozou v autě a mířili jsme zpět do mého bytu. Všechno se ve mně mísilo. Roza po mně co chvíli házela očkem, ale neptala se, jestli jsem v pořádku, a to jsem oceňoval. Protože nejsem v pořádku.
Věděl jsem, že to, co po ní chci - aby řekla mé rodině, že mě zavraždili - bude těžké pro nás pro oba i pro mou rodinu. Ale někdo jim to říct musí a Roza je jediná, kdo o tom ví. Zatím jsem jí neřekl, že jsem si vzpomněl, kdo mě zabil, a usuzoval jsem, že za jízdy to není vhodné téma ke konverzaci, pokud by se ovšem to, co bychom vedli, dalo nazývat konverzace.
"Tady zaparkuj," řekl jsem. Poslechla. Vylezla z auta a musela mi otevřít dveře, protože jako duch jsem to nemohl udělat sám.
░▒▓█▓▒░
Rose
"Náhradní klíč je pod květináčem," řekl mi Dimitrij. Zvedla jsem květináč s vysokou rostlinou a položila ho kousek vedle. Vzala jsem klíč a vrátila květináč na místo. Odemkla jsem a společně jsme vešli do bytu.
Musela jsem uznat, že má Dimitrij uklizeno. Všechno bylo perfektně srovnané, od polštářků na pohovce přes knihy v knihovně až po rozmístění nábytku.
Všimla jsem si, že na záznamníku na pevné lince bliká upozornění na vzkaz. Dimitrij se k telefonu natáhl, ale pak si uvědomil, co je zač, a zase se stáhl.
"Mám to udělat?" zeptala jsem se.
"Prosím," odpověděl.
Zmáčkla jsem příslušné tlačítko. Ze záznamníku se ozval ženský hlas: "Ahoj, Dimko. Rozhodli jsme se za tebou přijet, když máš ty narozeniny. Myslela jsem, že bychom to spolu mohli oslavit a taky zajít na hrob dědečkovi. Tak se ozvi co nejdříve, prosím. Budeme ubytovaní v hotelu Canyon. Měj se hezky. Mám tě ráda. Je zima, nezapomeň se teple oblékat. Ahoj."
Dimitrij zbledl. Pak se zhroutil do křesla a schoval obličej v dlaních. "Ne, ne, ne," mumlal si.
"Co se stalo?" zeptala jsem se. "Kdo to byl?"
"Moje matka," odpověděl.
Posadila jsem se vedle něj. Věděla jsem, na co myslí - na co myslíme my oba. Budu muset za jeho matkou jít a oznámit jí, že přišla o syna.
Odešli jsme z Dimitrijova bytu, nastoupili do auta a odjeli pryč.
░▒▓█▓▒░
Plížili jsme se podivnou opuštěnou uličkou. "Ani nevím, jestli jsem ti vůbec poděkoval za to, že mi pomáháš," řekl mi Dimitrij.
"Nedal jsi mi jinou možnost," odpověděla jsem. "A proč by ten Yama chtěl tebe? Neberou takovýhle bytosti jenom zlý duše?"
"Yamovi je jedno, jaký kdo je," odpověděl Dimitrij, načež mi oznámil: "Už tam budeme."
Ušli jsme několik metrů a já se rozhlížela okolo. Neviděla jsem nic než otřískané stěny domů a spoustu popelnic. Jedna, druhá, třetí, čtvrtá a najednou...
Překvapeně jsem vyjekla a ucouvla jsem. "To jsi ty?" vykvikla jsem, když jsem konečně dokázala znovu promluvit.
Dimitrij jen zachmuřeně přikývl.
Najednou, ani nevím jak, se v úzké uličce objevil černý kůň a na něm seděla postava v černé kápi a s kopím v ruce.
"Kde se tu vzal?" chtěla jsem vědět ve stejné chvíli, kdy Dimitrij zvolal: "Yama!"
Yama vyrazil směrem k nám, ale měl smůlu, protože já měla v kapse paralyzující lektvar od Sydney, a okamžitě jsem ho po Yamovi a jeho koni mrskla.
Zmrznul.
"Jak jsi to udělala?" podivil se Dimitrij.
"Na to není čas. Nevydrží to dlouho. Rychle pryč!" odpověděla jsem a dala se na útěk. Ve chvíli, kdy jsme z uličky vyběhli na rušnou ulici, jezdec rozmrzl.
Žádné komentáře:
Okomentovat