Tady je první kapitola té povídky, jak v ní Dimitrij bude figurovat jako duch. Tato povídka bude vycházet najednou s povídkou Unhappy Ghost, a mezi to občas šoupnu nějaký překlad. Dejte vědět, jak se vám kapča líbí. Děkuji.
Dimitrij
Zvedl jsem se ze země s ukrutnou bolestí hlavy. V prvních vteřinách jsem si neuvědomil, co se stalo. Teprve když jsem se postavil na nohy a uviděl něco, čím jsem kdysi byl, vzpomínky se mi vrátily.
Panebože, to ne! vykřikl jsem v duchu.
"Ne!" vykřikl jsem nahlas. Řval jsem, ale nikdo mě neslyšel. Nikdo mě nemohl slyšet, protože jsem byl duch.
Bezmoc mi kolovala celým tělem, střídaná smutkem, vztekem, žalem.
Proboha! Co se to jen stalo? řval jsem v duchu. Jak to, že jsem se neubránil? Sakra, proč?
Na mysli mi vytanula moje rodina. Babička, matka, sestry, synovec. A Mark s Oksanou. Nikdy už je neuvidím. Nikdy už nebudu Pavla učit umění bojovat. Nikdy už neobejmu svou matku a nikdy už neuslyším rýpavé řeči své babičky, ať už si konečně najdu nějakou dívku.
Musím najít pomoc, uvědomil jsem si. Nějakého věštce nebo Moroje ovládajícího éter jako Oksana nebo nějakého Stínem políbeného jako Mark. Prostě musím. Moje rodina mě musí pohřbít dřív, než mě najde Yama.
░▒▓█▓▒░
Rose
Se zíváním jsem sešla do kuchyně, kde už Angeline pila kávu a u toho četla noviny. Když jsem vešla, na půl pusy mě pozdravila a já se ihned začala zajímat: "Je všechno připravený?"
"No ovšem," přitakala. "Dneska odešlu i pozvánky..."
"Ale měla jsi je pozvat už munulý týden!" obořila jsem se na ni.
"Nevyšiluj," odbyla mě klidně. "Restaurace je zamluvená, dort je objednaný..."
"Protože jsem to udělala já!" okřikla jsem ji, načež jsem si povzdechla: "Řekni mi aspoň, že dáš Sydney něco jiného než co dáváš obvykle."
"A co dávám obvykle?" podivila se Angeline.
"Přáníčko o několik dní později," odpověděla jsem.
V tu chvíli se v kuchyni objevila už oblečená Sydney a rovnou zamířila ke konvici s kávou, kterou si nalila do hrnečku. Neušel nám její zamračený výraz.
"Sydney je dneska nějaká nabručená," konstatovala Angeline.
"Adrian mě pozval na víkend na výlet," oznámila nám Sydney. "Chce odjet v pátek."
S Angeline jsme po sobě střelily pohledem. Sydney totiž měla v pátek narozeniny a my jsme jí chtěly přichystat věčírek jako překvapení.
"A souhlasila jsi?" zajímalo mě pochopitelně.
"Nevím, jestli s ním chci někam jet, ovšem něco uvnitř mě křičí, že ano," přiznala Sydney svoje pocity. "Ale teď to neřešme," utnula náš rozhovor. "Musím do práce." S těmito slovy vypochodovala z kuchyně.
Když jsme zaslechly prásknutí hlavních dveří a následně, jak Sydney odjíždí, se Angeline ozvala: "No, letos jsem se svou přáníčkovou rozhodla porušit."
"Koupila jsi Sydney dárek?" podivila jsem se.
"Ano," přikývla Angeline. "A teď mě omluv. Mám pracovní pohovor."
Trochu udiveně jsem se dívala za odcházející Angeline. Toto měla být už její několikátá práce. Když ji nevyhodili, tak odešla sama.
Zavrtěla jsem hlavou a zvedla mobil, abych zavolala svému otci, který zase na nějakou dobu odjel. Hovor spadl do hlasové schránky. Namluvila jsem mu tam obyvklé: "Ahoj, jak se máš? Jaká byla cesta? Doufám že jsi dorazil v pořádku. Zavolej mi, až budeš mít čas. Ahoj."
Nyní jsem byla v domě sama, když Sydney i Angeline odešly do práce. Přemýšlela jsem nad tím, jak je všechno komplikované. Věděla jsem, že se Angeline necítí dobře, i když to na sobě nedávala znát.
Nedávno totiž skoro zemřela a naše kamarádka Soňa, co ovládá éter ji přivedla zpátky, tím pádem měla Angeline pouto jako já a také viděla duchy. Já tu byla výhradně proto, abych jí pomohla si na pouto zvyknout, protože někdy ji Soniny emoce pohltily tak silně, že se z toho neuměla sama dostat.
Sydney zase pro změnu byla čarodějka, tudíž naše půda byla plná čarodějnického arzenálu - knihy, lektvary, amulety, bylinky a spoustu dalších a ještě podivnějších věcí.
Rozhodla jsem se, že si ještě na chvilku zdřímnu, takže jsem zamířila do své postele. Do minuty jsem spala.
Žádné komentáře:
Okomentovat